Psycholožka Olga Sozanská: Optimistickou vizi jsem začala mít, až když byli lidi na Václaváku

„Na pátek 17. listopadu 1989 si pamatuju docela přesně. V té době jsem pracovala jako psycholožka v poradně pro rodinu. Byli jsme tam taková dobrá disidentská banda. Byla jsem na Albertově, ale dcera mě posílala domů, že tam bude mazec a já neumím běhat, že by mě tam ztloukli. Pak jsem se dozvěděla, že to bylo opravdu strašný,“ popisuje své zážitky Olga Sozanská.

Velkou pražskou demonstraci, kterou přišli podpořit i dělníci, sledovala z balkónu nakladatelství Academia sídlícího na rohu Václavského náměstí a Vodičkovy. „Emoce byly velké. A co bylo zajímavé, že tyhle davové situace vždycky nesou nebezpečí, že dojde k nějakému průšvihu. Tam se ale nestalo vůbec nic. Lidi se chovali velice hezky, ustupovali sanitkám, pokud bylo potřeba.“

Obavu, že to nedopadne dobře, ale v sobě měla. „Upřímně řečeno, já jsem žila s tím, že v tomhle strašným režimu už dožiju. Já jsem vůbec nebyla z těch, kdo věřili, že to jednou praskne, protože můj děda každý rok říkal: počkej, příští zimu jsou pryč. A ono pořád nic. Neměla jsem tu optimistickou vizi. Začala jsem ji mít, až když byli lidi na Václaváku. Tam mi došlo, že to je prostě něco, co už se nedá zastavit.“

Žlutý Gottwald budil hrůzu

Vyrůstala v 50. letech a své dětství shrnula v knize s názvem Poslední prvotina. „To vůbec neměla být knížka pro veřejnost. Psala jsem ji jako vzpomínky pro mého bratra, protože rodiče se rozvedli a nenáviděli, bylo to tam takový dramatický a my se deset let neviděli. Pak jsme k sobě hledali cestu. Byla to mimořádně zvláštní doba, která se podle mě měla zachytit. Měla jsem představu, že já napíšu jednu část a on – o dva roky starší – to doplní. Samozřejmě nic nenapsal.“ Po konzultacích se nakonec rozhodla knihu vydat.

Kromě vzpomínek na dětství čtenáři ocenili i pasáže ze školních let. „V páté třídě nás vzali do muzea Klementa Gottwalda. Museli jsme se chovat slušně a nemluvit. Když jsme tam vlezli, působilo to hrozivě. Šli jsme do temné chodby, kde svítily červené svíčky. A v tom přítmí ležel žlutej Gottwald. Takhle jsme všichni viděli poprvé mrtvolu. A ještě nabalzamovanou,“ popisuje morbidní vzpomínku.

Charta 77, Hestia a Etela

Byla členkou disentu, šířila Chartu 77, opisovala samizdatovou literaturu. „Pro mě bylo nejdůležitější překonat strach. Vyrůstala jsem v těch 50. letech, a to se ještě lidi za názory věšeli. Takže i my děti jsme věděly, že se děje něco strašného. Byla jsem úzkostná a celý život se strašně bála, že mě zavřou. Na druhou stranu jsem nedokázala nic nedělat. Studovala jsem psychologii a tam nám řekli, ať nic nepodepisujeme, že musíme mít vzdělání, že jsme naděje. To mi vyhovovalo.“

Je také spoluzakladatelka Centra pro dobrovolnictví Hestia a už 20 let odborným garantem obecně prospěšné společnosti Etela. „Hestia už si běží svým životem, ale tohle je moje srdeční záležitost. Cílíme teď na děti, které jsou vzdělavatelné, ale vybírat mezi nimi je opravdu těžké.“

Alex Mynářová a Olga Sozanská|foto:Jana Myslivečková, Český rozhlas

Jaké děti mají šanci? Co má ráda na autorských čteních? Jaké svérázné metody používala její matka? Jakou humornou historku z období 17. listopadu 1989 prozradila? Proč jim jako dětem říkali, že na ně házejí otrávené čokoládky? Poslechněte si ve svátečním vydání pořadu Alex a host.