Půl tisíciletí starý aktuální příběh

Připomínat událost, od které nás dělí více než půl tisíciletí, se může zdát pošetilé. Stačí ji však zasadit do širšího dějinného rámce a dávné datum nahlédneme v jiné perspektivě.

„Zlatý věk židovské vzdělanosti“ – tak se píše o rozkvětu judaismu, židovské filozofie, vědy a poezie v 10. století na půdě muslimské Andalusie, s dozvuky až do století třináctého. Židé sice v muslimské společnosti museli jako nevěřící platit vyšší daně, byli omezeni v zastávání veřejných funkcí, ale to nic neměnilo na jejich převážné autonomii náboženské, rodinné a právní. Nežili tak jako v křesťanské Evropě v ghettech, nebyli vyloučeni ze společnosti, ale podíleli se na jejích ekonomických a intelektuálních aktivitách.

Můžeme jen s údivem sledovat, kolik židovských myslitelů a literátů ovlivněných muslimskou kulturní renesancí je s tímto obdobím spjato, přestože od 11. století již arabští vládci nebyli Židům tak nakloněni. Šelomo ibn Gabirol, Bachja ibn Pakuda, Abraham ibn Ezra, Moše ibn Ezra, Jehuda ha-Levi, Moše ben Maimon – to jsou alespoň ty nejvýznamnější osobnosti, jejichž díla trvale ovlivnila židovské myšlení.

Změnu přinesl úpadek islámského Španělska a jeho postupný ústup křesťanské moci s jejím protižidovským zaujetím: po vyostřených náboženských polemikách v druhé polovině 13. století následovaly ve 14. století pogromy.

Nejhorší vlna protižidovských násilností s tisíci mrtvými, rabováním a masovými nucenými křty se přehnala Iberským poloostrovem roku 1391. Židovským novokřtěncům se říkalo posměšně marranos – vepři, ale mnozí z nich přesto získali v následujících desetiletích vlivné postavení, a to i v církvi. Podezření, že pokřtění Židé potají vyznávají víru otců, vedlo roku 1478 k povolání inkvizice.

Zabavováním majetku údajných skrytých Židů, jejich mučením a upalováním chtěla církev vykořenit skryté zlo. A když si výsledkem nebyla jista, obrátila se proti domnělému zdroji veškeré špatnosti – ještě stále existujícím židovským obcím.

Tak byl před 530 lety vydán královský dekret, podle něhož Židé, pokud se nedali pokřtít, museli bez majetku během čtyř měsíců opustit Španělsko. Učinilo tak více než 100 000 z nich, židovská přítomnost na španělské půdě po téměř 1400 letech nadlouho skončila.

Ve Španělsku se setkala tři monoteistická náboženství a příběh, kterému dala vzniknout, mluví jasně: Víra může být cestou pro život, pokud neuzavírá cesty jiných. S vírou – a dodejme, že nemusí být jen náboženská – lze pak dobře sdílet svět i s těmi, kdo smýšlejí jinak. Na druhé straně však: od víry fundamentalistické, dogmatické je blízko k nenávisti a vraždám.