Řekli nám, že jedeme za lepším životem, vzpomíná Pavlína Džurbanová na odsud do koncentračního tábora Dubnice

19. červenec 2022

Pavlína Džurbanová se narodila v roce 1940 v obci Nižná Jablonka na Slovensku v prešovském kraji. Od 60. let minulého století žije v Praze se svými dětmi. I ona zažila tragédii 2. světové války. Svůj tragický příběh prožila v koncentračním táboře v Dubnici nad Váhom. Její fotografii od Karla Cudlína najdeme v eseji Radky Denemarkové Jakoby se to všechno stalo včera.

„Přijeli Němci, přistavěli auta a naložili nás. Pak do vlaku. Prý že jedeme za lepším životem. Moje maminka už předtím během bombardování přišla o ruku.“

Čtěte také

Tak začíná své vyprávění 82letá Pavlína Džurbanová. Na podzim roku 1944 nastal dramatický zlom. Dům rodiny Džurbanových ve slovenské vesnici Nižná Jablonka napadli a ostřelovali němečtí vojáci. Při brutálním útoku utrpěla matka těžké zranění. Jedna ze střel jí téměř utrhla pravou ruku.

„Odvlekli nás do Dubnice, což byl koncentrační tábor. Ženy a muže rozdělili. Ženy zůstaly s dětmi. Byla to velká katastrofa. Neměli jsme co jíst. Ženy z hladu sbírali z odpadků slupky od brambor a ty nám vařily, abychom neumřely.“

V táboře žili muži a ženy s dětmi odděleně. Muži museli chodit pracovat do nedaleké zbrojovky. Po téměř půl roce, krátce před koncem 2. světové války, se Pavlína stala očitou svědkyní popravy svých nejbližších. Spolu s ostatními vězni, kteří byli buď nemocní, nebo práce neschopní, zastřelili němečtí dozorci její těhotnou matku, dědu, tetu a další příbuzné.

„Byli jsme tak tři čtvrtě roku. Když skončila válka, utíkali jsme domů. Já už šla bez mámy a bez dědy, ty postříleli. Všechny, kteří byli nemocní nebo nebyli potřební, postříleli. Mě s tátou postavili na jednu stranu, ostatní na druhou. Máma byla v 8. měsíci těhotenství. Všichni spadli do hromadné jámy, do mámy třikrát střelili, než spadla.“

Čtěte také

„Ani nejhoršímu člověku na světě nepřeju to, co jsme tam zkusili.“

Pavlína Džurbanová si o 2. světové válce často povídá se svojí starší sestrou.

„Sestře bylo šest let. Já si matně vybavuji, jak střílejí do mámy a do dědy. 4trnáct dnů na to nám táta povídá, že skončila válka. Otevřela se brána a my jsme utíkali.“

„Doma už jsme neměli dům, všechno vypálili. Zase jsme tedy museli žít, jak se dalo. Hodní sousedé nás vzali k sobě. Táta začal stavět nový dům. My rostly, chodily do školy. Sousedé nám hodně pomáhali. Dnes jsem ráda, že můžu žít v klidu, mám svoje děti, ze kterých mám radost a jsem na ně hrdá.“

Spustit audio

Související