Sapér Vodička ze Švejka skutečně existoval. V Újezdě si zpíval až do smrti

2. srpen 2017
Česko – země neznámá

Hlášky z knih o Švejkovi jsou stejně populární jako ty filmové. Patří mezi ně i nesmrtelné konstatování sapéra Vodičky na konto maďarských spolubojovníků: „Každej Maďar může za to, že je Maďar.“ Skutečný sapér Vodička přitom prožil část života i mezi Maďary na Podkarpatské Rusi, svůj život ale dožil v Újezdě nedaleko Uničova na střední Moravě.

Nenápadný rohový dům v Újezdě stojí u potoka Tepličky naproti kříži se dvěma lípami. Nedávno dostal novou fasádu a dodnes v něm bydlí potomci slavné Haškovy postavy – sapéra Josefa Vodičky.

Jeho kořeny sahají do jiné obce na Olomoucku, do Čertoryjí, kde se narodil v roce 1876. Vyučil se ve Vídni bednářem a pak vandroval po světě a spravoval sudy. Za první světové války narukoval, ale protože zastával, jak je psáno ve Švejkovi, názor, že „pro císaře pána ani ránu z pušky“, dezertoval přes frontu. Tak se v roce 1917 ocitl v zajateckém táboře samarské gubernie, kde se setkal s Jaroslavem Haškem.

Bylo by s podivem, kdyby si ho slavný spisovatel nevšimnul. Josef Vodička byl totiž pozoruhodný zjev. Jeho vnoučata ho popisují jako bohéma, který skládal písničky, básničky a nezkazil žádnou legraci. Propagoval otužování a byl prý dokonce léčitelem, který dokázal zbavovat lidi neduhů i na dálku. Některé jeho kousky byly čistá legrace, mnohé si ale zasloužily obdiv. Ani jeho nejbližší často nedokázali rozlišit, co z jeho vyprávění byla pravda a co jen smyšlené příběhy a báchorky. A tak ani nevíme, zda je pravda, že prožil válku v base, neboť vypravoval, že za své vojenské dobrodružství vyfasoval 153 trestů.

Nicméně se i tak stal Josef Vodička slavným literárním sapérem, který podle Haška neměl rád Maďary. O to pozoruhodnější je, že se už před válkou stačil oženit s Annou Sokolovou. S ní se po válce odstěhoval na Podkarpatskou Rus, kde si sousedů s maďarskou národností užil dost.

Šprýmař po celý život

Jak se blížila druhá válka, jeho syn raději přiměl rodinu k návratu na Moravu. Nejprve se usadili v Čechách pod Kosířem. Po válce přišli do Újezdu, kde získali dům zkonfiskovaný po Němcích a usadili se natrvalo. Také v Újezdě se Josef Vodička stal legendou. Šprýmy a žerty, povídky a písně jej provázely po celý život. Rád škádlil děti, které chodívaly do sousední školy a ještě v 70 letech s nimi neváhal lézt na stromy nebo se klouzat bos na zamrzlém potoce.

Někdejší dům Josefa Vodičky v Újezdě

Na jeho zálibu v otužování vzpomínají jeho vnoučata. „V zimě nás nutil běhat bosky ve sněhu, nebo nás posadil do potoka a sousedky pak žalovaly,“ vzpomínají. Do poslední chvíle svého života jim nahrazoval otce, který zemřel velmi mladý. Jako vyhlášený pytlák se toulal po okolí a lovil i ryby, přestože rybářský lístek nikdy nevlastnil.

Josef Vodička zůstal veselý do poslední chvíle svého života. I když už trávil v 83 letech velkou část dne na lůžku, stále se z okna ozýval jeho zpěv a vyprávění. Zemřel 27. dubna 1961 a pohřben je na hřbitově u kostela v Újezdě.

Jeho dům dodnes označuje zastavení na naučné stezce provázející turisty obcí. Kdo chce, může si na mostě přes Tepličku vedle sapérova domu vyzkoušet, jak studená je voda, ve které se slavný bouřlivák koupával od února do prosince.

autor: kbz
Spustit audio