Simon Dubnov byl významnou osobností židovské historiografie

Simon Dubnov se narodil 10. září roku 1860 v tradiční židovské rodině v Mstislavi na území dnešního Běloruska. Již doma se mu dostalo všestranného náboženského i obecného vzdělání. Jako historik žil a působil v Oděse a Vilně, ale trvale se usadil v Petrohradě. Zde od roku 1908 vyučoval na Institutu židovských studií, později i na Židovské univerzitě. V letech 1922 – 1933 pracoval a přednášel v německém Heidelbergu.

Jako autor či spoluautor se podílel na řadě děl věnovaných chasidismu, dějinám polských a ruských Židů, židovské literatuře. Simon Dubnov se však především proslavil jako tvůrce monumentálních jedenáctidílných „Světových dějin židovského národa“, vydaných původně německy a následně přeložených do hebrejštiny a ruštiny.

Dubnov postavil své pojetí židovských dějin na teorii „center“, progresívních středisek židovské kultury. Takovými podle něho byly kromě původní vlasti Židů i Babylónie, v raném středověku Španělsko, následně Francie, Porýní až konečně v 16. – 18. století Polsko a Rusko. Věřil v určující význam diaspory pro životaschopnost židovského národa, rezervovaně se stavěl k myšlence novodobého židovského státu. Židovské náboženství měl za pevnou součást židovské existence, a to nejen v duchovním slova smyslu: Judaismus mu byl i projevem sebeobrany a disciplíny ve střetu s pohany a později ve vynucené konfrontaci s křesťanstvím.

Simon Dubnov věřil v univerzální lidskost, možnost svébytného národního rozvoje Židů v rámci Rakousko-Uherska a Ruska. Nic z toho se však nepotvrdilo. Když se Hitler dostal v Německu k moci, Dubnov uprchl do Rigy. Zde ho 8. prosince 1941 zastřelil jeho bývalý žák z Heidelbergu, esesák Johann Siebert.

Dobové dokumenty svědčí o tom, že se Dubnov mohl zachránit ještě před příchodem nacistů emigrací do Švédska nebo Spojených států. Odmítl. Světoznámý židovský spisovatel Elie Wiesel napsal o Simonu Dubnovovi knihu, v níž je zachována i odpověď Simona Dubnova přátelům, kteří mu radili uprchnout:

„Teď, v těžkých dobách, nemohu opustit svůj národ. Budoucí historiky čeká přetěžký úkol. Kdoví, kolik dokumentů se ztratí během zkázy velkých židovských center?... Počet obětí si nedokážeme představit. Ale přesto nesmíme propadat panice. Jako historik nepochybuji: Smyslem našeho žití je naděje. Tyrani se vždycky utopí v krvi, kterou prolévají, na jaře nemůže neroztát sníh.“