Sobota: Příklady táhnou, říká se. Je to pravda?

6. červen 2015

Dávali vám rodiče někdy za příklad nějakého spolužáka, protože se líp učil nebo dosahoval lepších úspěchů ve sportu, nezapomínal, prostě - choval se příkladně? Jak jste to prožívali? Bylo vám to nepříjemné, nebo vás to nutilo pustit se s ním do konkurenčního boje?

Vyčítá vám manželka, že soused umí opravit všechno, a vy nic? Vyčítá vám manželka, že sousedka peče každou neděli a vy neupečete bábovku jak je rok dlouhý? Byli jste vy sami někdy pro někoho příkladem? Setkali jste se s nějakým chováním či činy, které vám připadaly jako následováníhodné a změnili jste díky tomu své postoje a své jednání? Posloužil vám někdy někdo naopak jako odstrašující případ?

„Podívej se na Honzu V., jak se dobře učí, nikdy neztratil cvičky a nikdy rodičům neodmlouvá. Z toho si vezmi příklad! To ten Pepík N., s kterým se kamarádíš, ten je drzý jako opice, z toho si příklad neber.“

Předpokládám, že tyto nebo podobné věty většina z nás v dětství slyšela minimálně jednou. Možná je to proto, že rodičům, učitelů, vychovatelům se lépe formuje dětská osobnost, když může názorně na někom předvést, jaké chování je žádoucí a jaké ne. Příklady ale hrají velkou roli i v dospělosti. Lidé, kteří něco dokážou lépe než my, nás dokáží motivovat.

Dokáží nás vybičovat k výkonům, protože "když to dokázal on, tak já to dokážu taky". A také nás od spousty činů dokáže odradit něčí špatná zkušenost a slouží nám jako příklad odstrašující. Sledujete lidi kolem sebe, porovnáváte jejich jednání se svým a berete si z toho poučení a příklad?

autor: David Hamr
Spustit audio