Sportovní komentátor Štěpán Škorpil: Normální olympiáda byla jen dvakrát

3. srpen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Štěpán Škorpil

Legenda mezi sportovními komentátory, Štěpán Škorpil, má za sebou komentování už patnácti olympiád. První viděl v Mnichově v roce 1972, tu poslední, z Tokia, komentuje právě teď a pokaždé je to pro něj svátek.

V době, kdy komentoval pro Českou televizi, jezdil na olympiády pravidelně. Od roku 1998 pracuje pro Eurosport a k dispozici má jen televizní obrazovku a počítač. A pokud se olympiáda koná v zemi s velkým časovým posunem, jako letos v Tokiu, je pro něj téměř nemožné někam zařadit spánek.

„Pořád ale platí, že olympiáda je nejvíc. To, co se narodilo v hlavě Pierra de Coubertina v roce 1894, který v podstatě během dvou let dokázal zbláznit celý sportovní svět té doby, to já musím smeknout. On do toho vrazil i svůj majetek. Když zemřel, na jeho pohřeb se vybíralo do klobouku,“ nešetří obdivem k zakladateli moderního olympismu. „A dnes se říká, že po Coca Cole je Mezinárodní olympijský výbor druhá nejbohatší organizace na této planetě. V Římě 1960 chtěl celý sportovní svět za přenosy 50 tisíc dolarů, ale v Sydney v roce 2000 se práva jen pro Severní Ameriku a Kanadu vyšplhala na 743 milionů dolarů, tak za těch čtyřicet let to je sakra rozdíl,“ nejde pro drsné srovnání daleko komentátorská legenda.

Normální olympiáda byla jen dvakrát

Největší zážitek má z té olympiády, která dobře dopadne. „Když si to vezmete, tak normální olympiáda v rozmezí téměř čtvrt století byla jen v Tokiu v roce 1964 a v Soulu 1988. V Mexiku 1968 bylo tři sta postřílených studentů den před zahájením olympiády, Mnichov 1972, tam se také střílelo, olympiáda v Montrealu 1976 byla poznamenána tím, že odešlo třicet afrických zemí, Moskva 1980 a Los Angeles 1984 byly spojené s bojkoty,“ vyjmenovává důležité události, které otřásly olympijskými hrami.

Nejraději vzpomíná na olympijské hry v norském Lillehammeru v roce 1994. „Ta země tím totálně žila. Kolem trati na 50 km bylo třeba čtvrt milionu diváků! A aby se dostali k dopolednímu startu, tak už v noci lezli do kopců, dělali si tam záhraby, přespali v minus 25 stupních a ráno fandili jak nezavřený,“ popisuje fantastickou atmosféru a nasazení fanoušků. „To byla olympiáda snů.“

Ceremoniály jako pupek olympiády

Na každý přenos se pečlivě připravuje. „Dvě tři hodinky si rovnám myšlenky, abych nemlátil prázdnou slámu a abych to nepopisoval jako v rozhlase, což se v poslední době zase trochu děje.“ Dopřeje si malou kávičku a zásadně nemoderuje s plným žaludkem.

Největším adrenalinem jsou zahajovací a ukončovací ceremoniály. „Ty jsou nesmírně důležité, pořadatelé je považují dokonce za pupek celé olympiády, protože to sledují tři čtyři miliardy lidí. Je to šou, na které se pracuje roky, to je obrovitánská divadelní a televizní věda. Ale ceremoniál může pokazit počasí, může tam někdo proniknout,“ vysvětluje záludnosti slavnostního zahájení i ukončení.

Vzpomíná, jak při závěrečném ceremoniálu v Montrealu v roce 1976 nastoupily davy krásných dam v bílých oblecích. „Olympijské kruhy se začaly točit a najednou z prostředního kruhu vyskočil chlapík, shodil ze sebe všechno oblečení a nahatej tam metal kozelce. Ochranka ho zajistila, v Kanadě bylo totiž tenkrát zakázáno opalovat se nahoře bez a on na to chtěl takhle upozornit.“

V mládí hrál závodně i basketbal a byl v jednom týmu s budoucím prezidentem Václavem Klausem. Jakou s ním má historku? Jak politika ovlivňovala a ovlivňuje olympijské hry? Poslechněte si v rozhovoru u Xavera.

Spustit audio