Staré Hamry v Beskydech tvoří neuvěřitelných 55 horských osad rozesetých na svazích

1. červen 2018
Pomník Maryčky Magdonové na Starých Hamrech

Staré Hamry v Beskydech nejsou zrovna typickou vesnicí. Nemají náves, kolem které by byly soustředěny domy všech zdejších obyvatel. Naopak, jejích pět set stálých obyvatel je rozeseto po několika osadách. Neznalému člověku může počet horských osad a rozloha Starých Hamer trochu vyrazit dech.

Samčanka, Javořinka, Grúň, Řečice, Němčanka. Názvy trochu drsné a trochu něžné. Stejně jako zdejší příroda a zdejší lidé. Rozloha Starých Hamer přitom rozhodně vzbuzuje respekt: 8 345 hektarů. Na jedné straně začíná její území na vrcholcích Lysé hory a Smrku, na straně druhé končí na Bílém kříži na pomezí se Slovenskem. Většina území je pokryta lesy, vždyť Staré Hamry leží v srdci Moravskoslezských Beskyd. Trvale zde žije asi jen pět set obyvatel. Většina osad a samot je pak rájem chatařů a turistů.

První zmínky o obci najdeme v nejstarší dochované gruntovní knize. Zmiňuje se tam mimo jiné, že v roce 1638 zde nechal hrabě Oppersdorf postavit jeden železný hamr. Ten byl poháněný vodou. Vznikly tak vlastně úplně první železárny na frýdeckém panství, do kterých byla ruda dodávána z nedalekých Malenovic. Když pak začaly vznikat další hamry i v okolních obcích, dostaly tyto přívlastek Staré.

Kostel sv. Jindřicha

V 60. letech 20. století výrazně proměnila tvář této slezsko-moravské vesnice stavba vodní nádrže Šance. Bylo zaplaveno malebné údolí řeky Ostravice, kde bylo správní centrum Starých Hamer a kudy vedla železniční trať na Bílou. Centrum bylo pak vybudováno nové, na osadě Samčanka. Ovšem na supící vlak už místní mohou jen vzpomínat.

Staré Hamry jsou známy i díky básni Petra Bezruče Maryčka Magdonova. A ačkoli tragický příběh chudé dívky se prý odehrál jinde, Bezruč jej zasadil právě na Staré Hamry. Jako vášnivý turista to tam měl velice rád. Z iniciativy místních Sokolů byl v srpnu roku 1933 při hřbitovní zdi poblíž kostela sv. Jindřicha odhalen kamenný pomník Maryčky Magdonové. Vytvořil jej sochař Augustin Handzel. A na dřevěné tabulce, která stojí vedle, můžete číst, že „v osudu nikdy nežijící Maryčky Magdonové je ztělesněno utrpení lidu.“