Svatý Jan Nepomucký skončil na vyhlídce nad Bečvou kvůli nepěknému vzhledu

K oběma místům zavede turisty od nádraží v Teplicích nad Bečvou červená značka, kterou kopíruje také naučná stezka Hůrka. Ta vede nejprve podél hranické propasti, aby následně zamířila na ostroh nad řekou. Cestou prochází listnatým lesem, kde je možné spatřit mnohé zajímavé rostlinné i živočišné druhy, na něž upozorňují informační tabule. Asi kilometr a půl od propasti prozradí rozcestník, že se nacházíme pod hradem Svrčov.

Současná podoba místa připomíná spíše skalní ostroh s vyhlídkou na vrcholu. Teprve bližší zkoumání odhalí nerovnosti a drobné zbytky zdí, které prozrazují, že zde kdysi stávala středověká pevnost. O její historii toho mnoho nevíme. Jediná potvrzená zmínka pochází z roku 1548, kdy už však hrad byl pustý. Zanikl patrně za husitských nebo za česko-uherských válek v 15. století.

Výhled ze Svrčova do údolí Bečvy|foto: Miroslav Kobza

Sochu na vyhlídku táhlo šest párů koní

Kousek od hradní vyhlídky se nachází ještě jeden skalní ostroh trčící přímo nad údolí řeky Bečvy. Už v dávných dobách si jej lidé oblíbili pro krásný výhled nejen do údolí, kde dnes stojí lázeňské budovy, ale také pro pohled na jihozápadní část Hranic.

Od 18. století má tato skála navíc zajímavého nájemníka. Je jím několikatunový pískovcový sv. Jan Nepomucký, navíc barevně zkrášlený pozdějším nátěrem. Socha hledí k Hranicím, což není záměr, ale spíše kouzlo nechtěného, neboť svatý Jan původně nepatřil sem, ale na náměstí v Hranicích.

To, že je člověk pod hradem, prozradí nejlépe odbočka z cesty|foto: Miroslav Kobza

Podle příběhu, který se o něm vypráví, nechal sochu Johánka z Pomuka vytesat tehdejší majitel panství Leopold z Ditrichštejna v roce 1708. Jenže pozvaný mikulovský sochař Ferdinand Gross prý dílo pouze rozpracoval, poté si začal stěžovat, že pískovec je příliš hrubý. Když u zadavatele nepochodil, uprchl a nechal sochu nedokončenou.

Majitel tedy nechal pro náměstí vytvořit sochu jinou a Grossovo dílo pak stálo na předměstí Motošín u dřevěného mostu přes Bečvu. Kolem roku 1770 byla socha definitivně přemístěna na skálu, snad prý proto, že byla opravdu špatně vytesaná. Podle dobových zápisů ji po cestičce vedoucí na vyhlídku muselo táhnout šest párů koní.