Světla v Terezíně připomenou oběti šoa. Česko má 600 památníků holokaustu. A paměť Broumovska ožívá

Terezín rozzáří stovky svíček. Průvod světel připomene, že oběti holokaustu nebyly jen čísla

Památník Terezín chystá Průvod světel. Jedná se o vzpomínkovou akci se svíčkami u příležitosti Mezinárodního dne památky obětí holocaustu. Ten připomíná osvobození vyhlazovacího tábora v Osvětimi 27. ledna 1945. Podrobnosti nám prozradil tiskový mluvčí Památníku Terezín Stanislav Lada.

„Průvod světel je pietním happeningem pro veřejnost. Oběti holokaustu připomínáme právě u nás v Terezíně, který je v České republice unikátním a jaksi k podobné akci velice přirozeným místem,“ říká Lada.

Průvod se koná letos už potřetí. „Začne u pamětní desky u bývalé vlečky v Terezíně. Lidé si tam budou moci vzít zapálené svíčky a vydají se na průvod na nedaleký židovský hřbitov,“ upřesňuje Lada a dodává: „Světlo svíček funguje jako jakýsi symbol naděje, který osvětluje temnotu a dá vzpomenout na události, na které nesmíme nikdy zapomenout.“

Jak dnes vlastně připomínat holokaust ve světle narůstajícího antisemitismu po celém světě? „Nám se nejvíce osvědčuje připomínat si holokaust prostřednictvím jednotlivých lidských příběhů, jak těch známých lidí, kterých bylo v Terezíně opravdu hodně, tak také těch obyčejných, po kterých nezůstalo často nic jiného než záznam v transportní listině či fotografie z nějakého předválečného dokumentu,“ vysvětluje Lada.

A dodává, že „velké počty obětí z těch vyhlazovacích táborů sice každého ohromí, ale přímo nezasáhnou, protože je to pro ně jaksi nepředstavitelné. Pokud ale jim ukážeme nějaký minimalistický osud jednoho konkrétního člověka a rozvíjí se v něm, kde ten dotyčný bydlel, co dělal, kolik měl dětí a tak podobně, tak si uvědomí, že to byli lidé jako my, kteří bohužel jen prostě pro svůj původ museli prožít něco, co si dnes vůbec nedovedeme představit.“

Připomínání podle Lady není jenom o minulosti. „Je to hlavně varování k budoucnosti, kam až může vést dlouhodobé odlidšťování, lhostejnost a normalizace nenávisti.“

Terezín je u nás jedním z hlavních symbolů holokaustu. Odráží se nějak na návštěvnosti tamního památníku narůstající antisemitismus? Proměnila se nějak skladba těch, kteří jeho prohlídky nebo programy absolvují? Poslechněte si celý rozhovor se Stanislavem Ladou.

Místo 170 jich je přes 600. Unikátní výzkum mapuje, jak Česko (ne)připomíná oběti holokaustu

Každý rok u nás přibude až deset nových míst, která připomínají holokaust. Nejen je mapuje nedávno vydaná publikace Pomníky a památníky holokaustu ve střední Evropě. Kolektivní monografie zahrnuje především příspěvky zahraničních badatelů – z Německa, Maďarska, Polska, Izraele a USA. Několik kapitol se věnuje uchovávání paměti židovského, ale i romského holokaustu v Česku. Šárka Švábová mluvila s editorkou knihy Evou Janáčovou z ústavu dějin umění Akademie věd České republiky.

„Na začátku výzkumu, to znamená před třemi lety, jsme si mysleli, že se v Čechách a na Moravě nachází přibližně 170 pomníků a památníků holokaustu, jak toho židovského, tak romského. Ale během let se ukázalo, že jich je daleko víc. Dneska jsme na počtu přes 600,“ vysvětluje Janáčová a dodává, že číslo vzrostlo i proto, že se řada židovských nebo romských jmen nachází také „na pomnících věnovaných obětem fašismu, nacismu nebo druhé světové válce, obětem transportů anebo pochodů smrti“.

Výzkum podle Janáčové ukázal, že oproti zahraničí máme poměrně málo kvalitně výtvarně zpracovaných památníků. „Někdy se pomníky nacházejí na místech, které nejsou veřejně přístupné. Jsou na uzavřených místech, kde si musíte zaplatit vstupenku,“ říká Janáčová.

To je podle ní základní problém, „protože směrem k majoritě pomník musí být na nějakém veřejném místě“.

Další věc, kterou je třeba u pomníků řešit, je jejich „druhý život“. „To znamená, aby se o ten pomník nikdo staral, aby se tam konaly různé pietní akce a aby školy pomníky zařadily do svých edukačních programů. Pokud jsou tyto tři podmínky splněné, tak se ukazuje, že to není mrtvé místo, ale dál žije a dál připomíná hrůzy, na které chceme poukázat,“ uzavírá Janáčová.

Kniha není jediným výstupem výzkumu. Kde se data ze všech zemí shromažďují? Poslechněte si celý rozhovor s Evou Janáčovou.

Badatel Richard Švanda oživuje zapomenutý svět Židů z Broumovska

O sice pozapomenuté, ale o to dramatičtější životní příběhy židovských obyvatel na Broumovsku v Královéhradeckém kraji se zajímá historik a badatel Richard Švanda. A chystá o nich letos vydat knihu. Ta má odhalit zapomenuté skutečnosti a přiblížit život tamních Židů právě na Náchodsku. Zajímají ho i osobnosti, které z tohoto regionu pocházejí. S Richardem Švandou natáčel Karel Sladký.

V Broumově kdysi Židé bydleli po celém městě. „Nebylo to nějaké odsunuté ghetto. Vlastnili měšťanské domy na náměstích. Bydleli se svými německými sousedy. To je největší paradox, protože že potom právě ti němečtí sousedi jim v období nacismu zabírali majetky,“ říká Švanda.

A dodává, že hodně obyvatel Broumovsko opustilo už ve 30. letech. „Jejich stopy najdeme ve Francii, kde se účastnili protinacistického odboje. Nebo třeba v Austrálii. Těch příběhů je neskutečně velké množství a je to čtení, které by vydalo na několik hollywoodských filmů,“ dodává Švanda.

Za zvlášť výraznou osobnost tamního kraje považuje Franze Weisse. „To byl velice intelektuálně nadaný člověk, který studoval i na Univerzitě Karlově. Zabýval se místní historií a on už ve 30. letech dokonce napsal několik novinových článků na téma historie Židů přímo v Broumově,“ upozorňuje Švanda a dodává: „On prošel všechny dostupné písemné materiály týkající se této židovské enklávy, ale zároveň on potom sepsal i útrpné právo na Broumovsku. To znamená, že se zabýval i kriminalitou, soudnictvím, které se Broumovska dotýkalo. A největší paradox je, že to jsou vlastně práce, které do dneška nejsou přeložené do češtiny,“ uzavírá Švanda.

Jakými řemesly se Židé na Broumovsku živili? A jakou roli v jejich vzdělání hrálo broumovské benediktinské gymnázium?

Poslechněte si celý magazín Šalom alejchem.