Ústí nad Labem: Tuny síry i tiskařské černě. Podobu města ovlivnil průmysl a odvážné vize Leopolda Pölzla

V roce 1923 mělo Ústí nad Labem významné postavení. Rozkládalo se ale pouze na levém břehu Labe, na pravém břehu byla vesnice Střekov. „Ještě to nebylo město, byť to byla v té době pravděpodobně největší a nejbohatší vesnice v Československu. Schichtovy závody a další průmyslové podniky udělaly ze Střekova opravdu významné průmyslové centrum,“ říká Václav Houfek, historik a ředitel Muzea města Ústí nad Labem.

FOTO: Železniční viadukt v Malé Hradební ulici, silnice pod ním vede k mostu přes Bílinu. Železniční trať spojuje od roku 1858 Ústí nad Labem s Teplicemi. Až do roku 1923 nesla společnost zajišťující provoz na této dráze název Císařskokrálovská výhradní společnost Ústecko-teplické dráhy, akciová společnost. Zdroj: Muzeum města Ústí nad Labem a Jana Volková 

V té době tady žil pomocný filmový režisér Rudolf Sieber, který se odstěhoval do Německa a v roce 1923 se tam seznámil s tehdy začínající hvězdou německého filmu Marlene Dietrich. „Vzali se a z Marlene se stala Ústečanka, protože tím sňatkem získala československé občanství i domovské právo v Ústí nad Labem,“ říká historik.

Marlene Dietrich a Rudolf Sieber|foto:Profimedia

Brzy se z Marlene Dietrich stala světová hvězda první velikosti. „Pamětníci vzpomínají, že když v těch 20. a začátkem 30. let přijeli za příbuznými a navštívili ústecké divadlo, tak tím většinou rozvrátili představení. Protože když do lóže vstoupila Marlene s manželem, tak se všichni dívali na ně a nikoliv na představení,“ pokračuje Václav Houfek.

Lodní doprava

13. června 1922 vznikla Československá plavební akciová společnost labská. Zakladatelem byl tehdy stát a banky. Společnost zajišťovala dopravu po řece. Přestalo se tehdy sice vyvážet hnědé uhlí, ale po Labi se dopravoval třeba cukr z místních cukrovarů.

Jenže přepravu zboží po Labi komplikovala nestálá splavnost řeky. A tak se v roce 1923 začalo stavět zdymadlo pod hradem Střekov. To dokázalo zvednout hladinu o celých 10 metrů.

FOTO: Přístavní ulice vedoucí z Krásného Března směrem k historickému centru Ústí nad Labem dnes slouží zároveň jako nájezd na Mariánský most. Na fotografii z roku 1923 je ulice zatopena při povodni. Zdroj: Muzeum města Ústí nad Labem a Jana Volková

Bytová krize byla i před sto lety

„V roce 1923 se Ústí vypořádávalo i s velkou hospodářskou krizí, která se táhla od konce první světové války,“ vypráví Martin Krsek, historik ústeckého muzea. „Začalo se víc stavět, objevovaly se zajímavé investice. Nejzásadnější problém, s kterým v té době město bojovalo, byla bytová krize. Ústí nad Labem velmi překotně rostlo jako průmyslové město a stěhovalo se sem spoustu lidí, zejména dělníků. A město si vytyčilo jako hlavní cíl tuto bytovou krizi zmírnit.“

Masivně se stavěly nájemní byty. „Například na Klíši vyrostly překrásné secesní bloky domů kolem dnešního kampusu bývalé nemocnice. Dohromady tam bylo kolem 400 bytů.“

Ale město nebylo jediné, kdo takto reagoval na tento problém. „Také firma Schicht podnikla stavební aktivity. V prvních poválečných letech vystavila dvě sídliště, která taktéž přinesla kolem 100 bytů.“

FOTO: Pohled do ulice Na Drahách, ve čtvrti Klíše, kde město stavělo nové domy především z důvodu velkého nedostatku bytů. První domy se začaly budovat v roce 1919 v okolí dnešních Smetanových sadů. Zdroj: Muzeum města Ústí nad Labem a Jana Volková

Muž s odvážnou vizí

Podobu města však významně ovlivnil velký vizionář a tehdejší starosta Leopold Pölzl. „Můžeme ho označit jako průkopníka dálkového vytápění. V roce 1922 svedl bitvu s ostatními radními, kteří byli skeptičtí k nápadu zřídit městskou teplárnu a rozvést páru trubkami po městě. To bylo v té době v českých zemích vlastně něco naprosto fantasmagorického. Radní zpochybňovali, jestli je vůbec možné páru poslat na takovou dálku nebo jak to potrubí dlouho vydrží. Pölzl svoji myšlenku skutečně tvrdě prosadil,“ vypráví Martin Krsek.

Ústí se stalo průkopníkem dálkového vytápění v Československu a posléze se ukázalo, že to je tak zajímavá věc, že se k městskému parovodu chtěla přihlásit i řada soukromých objektů. „Byla to totiž poměrně velká úleva. Nikdo nemusel skládat uhlí, tahat ho do patra v kýblech a v centru města nesmrdělo 100 komínů. Tento problém se koncentroval do jedné kotelny městské teplárny.“

FOTO: Pohled do Drážďanské ulice směrem od města k východu. Ulice byla poničena za 2. světové války. Zdroj: Muzeum města Ústí nad Labem a Jana Volková

250 tun kyseliny sírové

Podobu města dále výrazně ovlivnil chemický průmysl, ve kterém v roce 1923 pracovalo v ústeckém okrese víc než 2000 lidí. „V chemii tu podnikalo celkem 31 firem, i když pouze tři z nich byly významné. To je naše Spolchemie, čili Spolek pro chemickou a hutní výrobu, Solvayovy závody v Neštěmicích a Jiří Schicht na Střekově vyrábějící známá mýdla s jelenem,“ upřesňuje Jan Charvát, mluvčí společnosti Spolchemie.

V ústecké chemičce probíhala výroba kyselin, například kyseliny sírové či benzoové, po níž sílila poptávka v konzervárenském průmyslu. Tehdy se vyprodukovalo 250 tun ročně. „Distribuce kyseliny sírové se odehrávala tak, že se napouštěla do velkých skleněných demižonů. Ty se obalovaly slámou a vyskládaly se na otevřené vagony na západním nádraží. Bylo to docela riskantní. Ale není doklad o tom, že by došlo někdy k nějaké velké ekologické katastrofě. Až během 30. let se vyvinuly technologie, jak distribuovat tyto chemické produkty třeba v cisternách,“ doplňuje historik Václav Houfek.

100 tun tiskařské černě

Chemické závody ale nevyráběly jenom kyseliny. „Dalším tehdejším výrobním segmentem byla výroba organické syntézy. V letech 1920–23 vznikl v areálu první objekt, kde byla pokusná kontrolní barvírna přízí a míchárna barev a začaly probíhat též první pokusy s titanovou bělobu a tiskařskou černí. Ta se tehdy vyráběla rozpouštěním sazí v roztocích fermeže a do konce 20. let jí bylo vyrobeno 100 tun ročně. Z tohoto množství se dá určitě dovozovat, že většina tehdejších novin byla tištěna právě z ústecké tiskařské černě,“ dodává Martin Krsek, historik ústeckého muzea.

FOTO: Dnešní slepý konec ulice U nádraží vedle viaduktu na severovýchodním konci nádraží Ústí nad Labem. V roce 1923 byl viadukt užší a ulice delší, na fotografii zachycena zvýšená hladina Labe v tom roce. Zdroj: Muzeum města Ústí nad Labem a Jana Volková

Podobu města ovlivnil i stavební materiál, konkrétně kabřinec. „Ve 30. letech byl ještě opravdu ve vysoké kvalitě. Vliv severu a Hamburku a této hanzovní architektury byl tady v té době velký. V chemičce ho reprezentoval Erich Breindl, který prosazoval fialové cihly, protože právě ty jsou velice vhodné do místního smogu,“ vypráví Matěj Páral, urbanista a spoluautor projektu Ústí/AUSSIG a dodává: „Fasáda je odolná a bezúdržbová, což rezonuje i s dnešními požadavky. Proto je plášť Spolchemie vystavěn právě z těchto cihel.“

21 fotografií

V roce 2123 kraj možná zaplaví jezera

„Za sto let se možná vrátíme do stavu před těžbu hnědého uhlí. Hnědé uhlí bude vytěžené, jámy budou většinou zatopené, takže se obnoví obrovská jezera, která tady byla až do 18. století. S tím se změní klima, takže to možná povede k tomu, že se navrátí některé druhy zemědělských aktivit,“ myslí si Václav Houfek.

Co by se muselo stát, aby se Ústí rozrostlo a zvětšilo, uvažuje urbanista Matěj Páral: „Musela by tady vzniknout aglomerace, o které se dřív mluvilo: Teplice, Most, Chomutov, Ústí, a tím bychom byli početnějším a významnějším městem než Praha nebo Drážďany. Ale tento vývoj doufám nenastane.“

Budoucnost bude taková, jakou si ji sami uděláme.
Julius Zeyer

„Já bych si přál, aby město řídil někdo typu Leopolda Pölzla, který před těmi sto lety prosperitu města opravdu založil,“ přeje si historik Martin Krsek.

Jak se bude vyvíjet chemický průmysl? Bude po chemických látkách stále poptávka? Jak budoucnost města vidí studenti? Poslechněte si ve speciálním projektu Proměny měst, který jsme připravili ke 100 letům Českého rozhlasu.