V novohradské barokní kovárně se řemeslo provozovalo nepřetržitě více než 200 let

Pokračovatel rodu August Grössinger se jako podkovář a ranhojič uvádí ještě v roce 1879. Ale kovářské řemeslo se tu provozovalo i v dalších desetiletích. Po druhé světové válce byla rodina Grössingerových odsunuta a kovárna pak sloužila pouze k bydlení.

Dnes už se v ní ale výheň zase roztápí. A ne ledajaká. Každého už při vstupu do kovářské dílny zaujme svou velikostí. „Byla koncipována tak, aby se v ní dala okovat loukoťová kola, klidně i dvě tři naráz,“ vysvětluje kovář Daniel Černý z obecně prospěšné společnosti Rožmberk, která má kovárnu v pronájmu.

Autentickým vybavením kovářské dílny je i stará „kaménka“, tedy velká kamenná vana, v níž se vyráběné věci kalily a vlastně stále kalí. Tahle toho má, jak je na první pohled patrné z výrazných zářezů a ohlazených míst, za sebou opravdu hodně.

Kovárna, kterou najdeme na strategickém místě cestou z náměstí na novohradský hrad, má také svoji obytnou část – jakýsi „vejminek“, dále pozůstatky černé kuchyně a ještě jednu obytnou místnost. Kovář Daniel Černý tu kdysi, když se začal o kovárnu starat, nějaký čas i bydlel. „Ale jsem příliš vysoký a staré zárubně příliš nízké. Také zdi jsou tu silné a okna nedoléhají jako ta dnešní moderní.“ Co si ale vyloženě pochvaloval, je starý kamenný sklep s klenutým stropem.

V novohradské barokní kovárně se řemeslo provozovalo nepřetržitě více než 200 let|foto: Martina Toušková

Kovárna, která byla zrekonstruována zhruba před 15 lety, patří k vyhledávaným památkám Nových Hradů. V hlavní turistické sezoně je výheň roztopená prakticky denně. Kovárnu ale můžete navštívit i mimo sezonu – o státních svátcích, o Vánocích nebo Velikonocích.

A kdyby bylo náhodou zavřeno, malebná stavba je zajímavá i zvenčí – třeba dřevěnými okapy nebo drátěnými koulemi na komínech, které mají ochránit tradiční šindelovou střechu před nechtěnými jiskrami.