V Odrlicích se chmel sušil v nejvyšší stavbě z cihel z nepálené hlíny na Moravě

4. srpen 2016
Současná podoba sušárny

Odrlice jsou malou vesničkou na okraji hanácké roviny nedaleko Olomouce. Za jedním ze zdejších statků stojí unikátní technická památka - sušárna chmele postavená v polovině 19. století. Jedinečná je tím, že je údajně nejvyšší stavbou z nepálených cihel na Moravě.

Do oblasti okolo Odrlic se chmel dostal v polovině 18. století, ale seriózně se začal pěstovat až o 100 let později. Zemědělský kraj Hané byl odpradávna obilnicí celého okolí. Pěstovalo se zde obilí, zelenina a další produkty. Tradici pěstování chmele sem z nedalekých Tršic přinesl stavitel unikátní sušárny v Odrlicích.

Jan Staroštík se do Odrlic přiženil v roce 1857. Jako zkušený zemědělec se nebál moderních postupů ani nových rostlin. Začal zvelebovat vyženěný statek a zvažoval, jak co nejlépe zužitkovat zdejší úrodnou půdu. Znal pěstování chmele a stal se jeho velkým propagátorem. Postavil tedy chmelnici a přivezl z Tršicka první sazenice.

K dokonalému výsledku potřeboval vybudovat sušárnu, která by byla schopna chmel dále zpracovávat. Na zahradě jeho statku tak vyrostla unikátní budova kombinující sušárnu se stodolou. Jak bylo tehdy na Hané zvykem, obslužné a pomocné stavby se budovaly z nepálených cihel, tzv. vepřovic. Proto ji i Jan Starošík postavil z tohoto materiálu. Podle památkářů díky třem patrům sušárny vznikla patrně nejvyšší budova z nepálených cihel na Moravě.

Stavba byla dokončena v 70. letech 19. století a kromě dvou sušiček v ní byly také dvě česačky chmele. Ty sloužily nejen samotnému zemědělci, ale i dalším pěstitelům chmele z Odrlic a okolních vsí.

Chmel se sušil za studena i horkým vzduchem

Chmel se původně sušil studenou a suchou cestou. Očesané šišky se rozložily na tři patra sušárny a zbytek vykonal průvan, který vytvářelo množství úzkých oken. V roce 1928 nechali majitelé instalovat novou technologii, díky které se chmel sušil prostřednictvím horkého vzduchu. Kombinací obou technologií je sušárna v Odrlicích také unikátní.

Původní plnění žoků na chmel

Sušárna pracovala až do konce druhé světové války. Následné politické změny donutily rodinu Starošíkovu k jejímu opuštění. V letech 1968 až 1969 propadl jejich majetek státu a rodina jej dostala zpět až v roce 1990.

Osudy sušárny byly po tuto dobu pohnuté. Stodola, ke které byla přistavěna, vyhořela, a stavba tak ztratila přirozenou oporu. Sušárna sloužila nejprve zemědělskému družstvu jako sklad, později osiřela. Vandalové se pustili do její konstrukce, takže před pár lety hrozilo, že se zřítí. Naštěstí se podařilo najít řešení. Sušárny se ujalo občanské sdružení Aktiv+, které ji odkoupilo od původního majitele a okamžitě začalo pracovat na statickém zajištění a rekonstrukci budovy.

I když nové majitele sušárny čeká ještě hodně práce, je vidět, že stavba prokoukla. Jejich práci ocenil i Národní památkový ústav, který v loňském roce za záchranu této unikátní památky udělil sdružení cenu Patrimonium pro futuro. Záměrem spolku je technickou památku nejen zachovat, ale také zpřístupnit veřejnosti. Mělo by v ní vzniknout malé muzeum.