V šumavské obci Hořice se odpradávna hrávaly pašije. Nyní se sem pomalu vracejí

Nalézt odpovědi na tyto otázky není snadné, už jen proto, že na místě, kde stávalo ještě po druhé světové válce divadlo pro dva tisíce diváků, najdete dnes jen pár kamenných pomníků. Ale také naučnou stezku a nový areál, kde se každoročně odehrávají novodobé pašijové hry. Ale začněme pěkně od začátku.

Seidlův archiv ukrýval důkazy o slávě pašijí

Teprve nedávno byly nalezeny četné pohlednice z počátku 20. století s mnoha biblickými výjevy v čerstvě objeveném archivu českokrumlovského fotografa Josefa Seidla, které přivedly k zájmu o Hořické pašije dvojici tehdy studentů Jana Palkoviče a Ivo Janouška.

„Příběh velkolepé slávy a naprostého úpadku pašijových her v Hořicích nás fascinoval,“ přiznává dnes Ivo Janoušek. „Hlavně poroto, že bydlíme od Hořic pár kilometrů, ale a o úchvatnosti her, které zde hrály stovky místních ochotníků ještě před druhou světovou válkou a dokonce i krátce po ní, jsme vůbec nevěděli,“ dodává druhý z historiků.

Torzo pašijového divadla v Hořicích na Šumavě, 1964|foto: Václav Šimeček

Tradice pašijí má ovšem kořeny v mnohem dávnějších časech. „Mluví se o vyšebrodských cisterciácích a 13. století, ale písemné doklady pro to nejsou,“ říká Jan Palkovič a upozorňuje na rok 1816, kdy místní tkadlec Paul Gröllhesl napsal německý text pašijí inscenovaných s menšími obměnami až do konce století v místním hostinci Zum Teufel – tedy U Čerta.

Divadlo pro dva tisíce diváků

Na konci devatenáctého století nastala zlatá éra Hořických pašijí. Profesor českokrumlovského gymnázia Johann Josef Ammann vytvořil nový, podstatně delší text, ve kterém rozdělil hry do dvou částí. „Diváci pašijí tedy shlédli dopolední část s výjevy ze starého zákona a po přestávce na oběd se vrátili na odpolední představení o utrpení, smrti i vzkříšení Ježíšově,“ vysvětluje Ivo Janoušek. To mělo ohromnou výhodu pro celou obec, protože diváci se tu zdrželi a hlavně nakupovali.

Nové Ammannovy později Landsteinerovy rozšířené pašije se ovšem už do hostince U Čerta nevešly. Německý spolek Böhmerwaldund proto financoval stavbu velkého divadla pro dva tisíce diváků s velkolepým scénickým vybavením, bohatými kostýmy a malovanými oponami. A ani v hledišti se sametem nešetřilo.

Hořice na Šumavě. Pašijové divadlo, nahoře budova pašijové restaurace, 1908|foto: Josef Seidel

První film u nás točili Američané v Hořicích

Sláva Hořických pašijí přilákala v roce 1897 zájem i americké filmové produkční společnosti bratří Lumièrů. Ta využila pro natáčení filmu promítaného později jen v amerických kinech celou pašijovou sezónu. Bohužel se tento vzácný snímek, první film natočený v Česku, do současnosti nedochoval. Historikové sice tiše doufají, že je ukryt v jakési soukromé sbírce ve Skandinávii, ale jisté to není.

Ztrátu lesku Hořických pašijí způsobila válka i pozdější odsuny německého obyvatelstva z českého pohraničí. Po kratičkém pokusu o obnovení her v roce 1947 vystavil jasnou stopku obrozeneckým snahám komunistický režim. Divadlo se změnilo v ovčín, malované opony a kostýmy byly rozkradeny nebo použity jako plachty na přikrytí zemědělských strojů.

Náves v Hořicích na Šumavě, 1905|foto: Josef Seidel

Až po sametové revoluci, kdy už po někdejším velkolepém divadle nebylo památky, ustavil se v Hořicích v roce 1990 nový Spolek pro zachování Hořických pašijí. Historik Jindřich Pecka napsal nový text, ke kterému zkomponoval hudbu Jaroslav Krček. A místní ochotníci se v novém amfiteátru zbudovaném na místě bývalé střelnice opět pustili do zkoušení. A tyto nové Hořické pašije, které jsou skromnějším obrazem někdejších velkolepých inscenací, se tu hrají dodnes.