V Žamberku skauti zachránili židovský hřbitov. Uchovává silné lidské příběhy

Vstup do židovského hřbitova
Vstup do židovského hřbitova

V Pardubickém kraji najdete řadu židovských hřbitovů. Bývají opuštěné a zdevastované, ale o některé je velmi dobře postaráno. Mezi takové patří i místo posledního odpočinku v podorlickém Žamberku. Městské muzeum, vedle kterého hřbitov leží, není sice jeho správcem, ale můžete tam od hřbitova dostat klíč i s průvodce.

Přes vstupní budovu zvanou ohel se dostanete na poměrně velký židovský hřbitov. Podle první dochované písemné zmínky žili židovští obyvatelé v Žamberku od 17. století. Židovská obec tam čítala nejvíce 24 rodin a dokonce zde byl i rabinát, který se střídal s městem Ústí nad Orlicí.

Samotný hřbitov je poměrně neobvyklý. Je ve stráni a má tvar lichoběžníku. Později byl rozšířen zásluhou továrníka Nettla, který si zde nechal postavit hrobku a také vstupní budovu, přes kterou se na hřbitov vchází. Na mladších náhrobcích v dolní části už nejsou hebrejské nápisy, ale německé a české.

Na mnoha náhrobcích jsou k vidění zajímavé reliéfy. Například palma, která má připomínat židovský svátek sukot. Na dalším je lewitská konvička. Lewité byli pomocníci kněžích, nebo nositelé jména Lewi. Na řadě náhrobků jsou vyobrazeny lístky, květiny, nebo aeskulapova hůl. Na jednotlivých náhrobcích můžete často vidět položené kamínky. Je to židovský zvyk, pozůstalí nosili místo květin kameny.

Reliéf konvičky

Žamberský hřbitov uchovává také příběhy zdejších Židů. Například rodina továrníka Nettla měla zajímavý osud. Všichni byli odvlečeni do koncentračního tábora. Dvě dcery se po válce vrátily, ale město už je nepřijalo, a tak dožily v Austrálii.

Další dochovaný příběh je o člověku jménem Jan Hostovský. Po celou válku se schovával u Gytlicových v nedalekém Kněžství. Otec Jaroslav a celá rodina pak byli po válce vyznamenáni diplomem a medailí za záchranu lidského života.

Ve druhé světové válce byl židovský hřbitov zdevastován německou mládeží a ani později to s ním nebylo lepší. Náhrobky byly pokáceny, nikdo nesekal trávu. Až v roce 1993 se o záchranu této památky začali zajímat skauti. S obnovou pomáhali i vojáci místní posádky.