Ve Šlakhamru uvidíte, jak se zpracovávalo železo. Voda rozhýbala i čtyřmetrové kladivo

Šlakhamr, mezi místními zvaný spíš Brdičkův mlýn, najdete na rozlehlé louce u řeky Sázavy, ze které je vyvedený náhon. Celé místo ostatně získalo jméno Hamry nad Sázavou. „Všechno začalo už ve 13. století, kdy tenhle kraj kolonizovali cisterciáci, kteří v roce 1252 nedaleko Žďáru založili klášter,“ říká správce Šlakhamru Aleš Wasserbauer. Cisterciáci využili toho, že tu bylo dost železné rudy i potřebného dřeva na otop. A proč se právě tomuto hamru říká Šlakhamr? Prý to pochází z němčiny, kde der Schlag znamená rána a der Hammer kladivo.

Ve Šlakhamru se železo zpracovávalo až do konce 17. století. Tehdy už nebylo dost dřeva a zpracování železa se stěhovalo na sever Moravy. Stavení potom sloužilo jako klasický mlýn s hospodářstvím. Posledními mlynáři byli Brdičkovi. Odtud také druhý název, který najdete na turistické mapě – Brdičkův mlýn.

Šlakhamr dnes funguje jako muzeum zpracování železa. Návštěvníci si mohou projít v podstatě celý proces. V jedné z expozic je vystavená výdřeva z dolu, pod ní leží kusy železné rudy. Je tu i model milíře na dřevěné uhlí a nářadí potřebné k těžbě dřeva. Zajímavá je například širočina na zpracování trámů. Sekera má ostří dlouhé dobrých 30 centimetrů a úmyslně vyhnuté topůrko. Prý to tak bylo kvůli bezpečnosti dřevorubce. V dalších expozicích jsou ve vitrínách vidět modely hamrů a pozdějších vysokých pecí.

Muzeum neopominulo ani zemědělskou a mlynářskou minulost stavení. K vidění je starý katr na řezání dřeva, poháněný starým benzinovým motorem. Velmi se podobá tomu, který se pokoušeli nastartovat Josef Kemr se Zdeňkem Svěrákem ve filmu Na samotě u lesa. Vedle stojí mlátička a žačka americké výroby. Vše je funkční a průvodce stroje návštěvníkům na ukázku ochotně spustí.

Historické stroje užívané v hospodářství|foto: Irena Šarounová

Perlou Šlakhamru je ale samozřejmě samotný hamr. Také je funkční. Z náhonu teče voda do nádob - vantroků a z nich ji pak důmyslným zařízením pomocí pák obsluha pouští na dvě mlýnská kola. Každé z nich pohání něco jiného. V hamerně měch rozdmýchává oheň ve výhni a obrovské, dobré čtyři metry dlouhé kladivo tluče do železa. Kováři následně polotovary dopracovávají na klasických kovadlinách. „Několikrát do roka jsou tady kováři a přímo na tom kovou železo, aby ukázali celý proces v praxi,“ dodává Aleš Wasserbauer.