Viktor Fischl byl mužem českého i izraelského domova

Základní encyklopedické heslo Viktora Fischla by mohlo být stručné. Narodil se 30. června 1912 v Hradci Králové v židovské, sionisticky orientované rodině. V Praze vystudoval práva, ale již v meziválečném období publikoval verše, byl aktivní v židovském životě.

Válečná léta jej zastihla v Londýně, kde se po boku Jana Masaryka podílel na působení exilové vlády. Po komunistickém převratu v roce 1948 odešel do nově vzniklého Státu Izrael. Již s hebrejským jménem Avigdor Dagan pracoval v jeho diplomatických službách a současně česky i hebrejsky pokračoval v literární a překladatelské činnosti.

Po listopadu 1989 se vrátil do českého kulturního prostoru. Jeho bibliografie včetně reedic zde čítá na 30 titulů – románů, povídek, knížek pro mládež, rozhovorů, původní poezie i biblických překladů z hebrejštiny. V roce 1996 byl Viktor Fischl vyznamenán Řádem T. G. Masaryka, o 9 let později mu ministerstvo zahraničí udělilo cenu Gratias agit za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí. Zemřel ve svých 94 letech 28. května 2006 v Jeruzalémě.

Tolik snad o Viktoru Fischlovi slovníkově, ale já měl to štěstí, že jsem se s ním mohl po obnovení diplomatických styků s Izraelem v roce 1990 několikrát setkat. Patřil k těm židovským prvorepublikovým vzdělancům, pro něž bylo zevrubné vzdělání, kulturní a politický přehled, kultivovanost stejně jako aktivní znalost několika jazyků samozřejmostí. Jemný ve vystupování, pozorně naslouchající, ale současně i nekompromisního názoru. Tak si ho pamatuji třeba z návštěvy v jeho jeruzalémském domku, kde žil se svou ženou Stellou.

Hned za vchodem hosty vítala sbírka suvenýrových i umělecky zhotovených figurek kohoutů, darů k připomínce snad nejslavnější Fischlovy knihy „Kuropění“; knihy o selhání v mezní situaci, konfrontaci s vlastním svědomím. Právě naléhavé zkoumání paměti, viny, lidské odpovědnosti a možnosti nápravy v čase historických zlomů je téma, které Fischlovo dílo vytrvale provází včetně motivů z biblické tradice.

Z knih Viktora Fischla, rozhovorů s ním, stojí za to citovat. Tak alespoň trochu.

O češtině: „Nikdy jsem nebyl šťastnější než, /.../ kdy jsem přeléval hebrejskou moudrost a krásu do ryzího skla českého jazyka, který miluji.“

O lítosti: „Láska někdy vyprchá...ale lítost, lítost v nás musí zůstat…Na každém kroku si to musíme říkat. Jenom tak někomu neublížíme.“

O Izraeli: „Ben Gurion říkával: ´Kdo v Izraeli nevěří na zázraky, není realista. ´ Zní to podivně, ale ono se to vždycky obrátí. V Izraeli je víc zázraků než jinde, protože je tam život těžší než jinde.“

A konečně o židovství. „Není to těžký úděl?“ ptali se ho. „Není,“ odpověděl. „Židovství je hrdost.“