Z Černochova lítám do Afriky. Patřím mezi lidi, kterým se splnil sen, usmívá se afrikanistka Marie Imbrová
Ve třinácti letech si přečetla cestopis Emila Holuba a o své budoucnosti měla jasno. Její život naplnila Afrika. V Tengenenge nechala věhlasnému cestovateli vyrobit sochu.
Afrikanistka a bývalá diplomatka Marie Imbrová nás v pořadu Alex a host zavedla na černý kontinent. Inspirovala ji kniha Emila Holuba, která vyšla v roce 1973. „Bylo to vydání pro děti, takže jsem ji četla velice nadšeně a byla jsem přesvědčena, že to bude jednoduchá cesta. Rozhodně nebyla, ale patřím mezi lidi, kterým se splnil sen.“
Poprvé v Africe
Marii Imbrové bylo téměř čtyřicet let, když konečně měla možnost vyjet do Afriky. „Nejdřív jsem budovala rodinu. Na africký odbor ministerstva zahraničí jsem se dostala jako matka tří dětí. Během dvou let jsem vycestovala nejprve do Keni jako konzul, a skončila jsem jako chargé d'affaires na Velvyslanectví České republiky.“
Její srdeční záležitostí se stala sochařská komunita v Tengenenge v Zimbabwe. „Tengenenge jsem si přisvojila. Nechala jsem tam vyrobit sochu Emila Holuba. Jsem člověk více sociální. Mám ráda určité komunity žen, které něco vyrábějí, třeba pletou košíky, nebo sochařů. Hrozně ráda poznávám jejich práci na místě. A také vždycky uvažuji, jak bych jim mohla pomoci nebo propojit jejich projekty.“
Kuriózní je, že bydlí v Černochově. „Z Černochova lítám do Afriky a zpět,“ usmívá se afrikanistka. Podle ní je Afrika vždycky jiná. „Krásný je, když jdete z těch schůdků letadla, že víte hned, kde jste. To slunce, atmosféra a ti lidé, to je Afrika.“
Školství v Africe
V Africe strávila osm let, její děti tam chodily do školy. „Dá se najít škola v angličtině, aby vyhovovala požadavkům v Česku. Do těchto škol můžou chodit i děti místních velmi bohatých občanů, když si to mohou dovolit. Školství mimo tuto síť je úplně jiné. Záleží také na tom, jestli stát podporuje školní docházku, nebo ne.“
Jako příklad uvádí Keňu. „V Keni je školní docházka sice bezplatná, ale týká se to jenom výuky. Děti se musejí do školy dopravit, musejí mít učebnice, nějaké očkování a jídlo. Většina afrických škol, pokud je někdo nesponzoruje, jídlo zkrátka nemá. Musejí se postarat rodiče.“
Venkovské školy jsou úplně jiný typ škol. „To je případ, kdy stát nepodporuje ani to, aby se tam školy vybudovaly, protože na to nemá nebo si to nemůže dovolit. Příkladem je Nigérie, kde je ročně na čtyři miliony prvňáčků. Nigérie nemá kapacitu vzdělávat, proto se tam mimo jiné šíří islámské školy, kde se přednáší korán jenom pod stromem a ty děti se odmala učí pouze tuto ideologii.“
Příkladem dobré péče o školství je Botswana. „Země je bohatá díky drahokamům a minerálům. Tam je základní i střední školství zdarma. Dokonce, a na to jsem hrdá, tam vybudovali první lékařskou fakultu. První stovce studentů jsem pomohla vystudovat v Čechách,“ těší bývalou diplomatku.
Jak často vyráží do Afriky? Nelákalo ji v Africe zůstat? Jak vznikl Klub přátel Tengenenge? Co všechno prozradila o Emilu Holubovi? Poslechněte si v pořadu Alex a host.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
