Zamyšlení Leo Pavláta: Hilsnerova aféra ukázala na český antisemitismus

Na Popeleční středu 29. března 1899 byla na kraji lesa nedaleko Polné nalezena devatenáctiletá Anežka Hrůzová s podříznutým hrdlem. Velikonoce toho roku připadly na konec židovského svátku Pesach a ve městě se rozšířila zvěst, že pachatelem je o tři roky starší místní žid Leopold Hilsner. K vraždě ho měla vést snaha získat krev dívky k rituálním účelům. V následných týdnech a měsících zemi zachvátilo protižidovské štvaní a výhrůžky, šířily se posměšné rýmovačky. V této atmosféře byl Hilsner v září 1899 na základě nepřímých důkazů odsouzen k smrti. Revidovaný proces v říjnu příštího roku trest potvrdil, přičemž Hilsnerovi přisoudil ještě dříve nevyjasněnou vraždu jiné mladé dívky.

Pověst o židovském rituálním užívání krve má v Evropě od 12. století dlouhou tradici. Co na tom, že proti nesmyslnému obvinění vystoupil již ve 13. století papež Inocenc IV., co na tom, že judaismus zapovídá požívání krve byť jen z masa poražených zvířat. Koncem 19. století, v době vyhrocených národnostních sporů a aktivnější účasti emancipované židovské populace na veřejném a ekonomickém životě, se antisemitismus stal nástrojem politického boje. Hilsnerova aféra na dlouhá léta ochromila asimilační českožidovské hnutí, terčem nacionalistického štvaní se jako zrádce národa stal i tehdejší univerzitní profesor Tomáš Garrigue Masaryk. Ten již po prvním procesu s Hilsnerem ostře vystoupil proti rituální pověře, ale nespravedlivě obviněnému to pomoci nemohlo. V červnu 1901 sice císař změnil Hilsnerův trest smrti na doživotí, ale ve vězení Hilsner strávil dalších 17 let, než byl v březnu 1918 omilostněn. Šetření vraždy Anežky Hrůzové přitom od počátku mohlo vést hned k několika jiným podezřelým, ale ve vypjatém politickém ovzduší se jimi nikdo nezabýval.

Prezident Masaryk ve své pracovně|foto: Archivní a programové fondy Českého rozhlasu

Hilsnerův případ nebyl v Evropě konce 19. a počátku 20. století ojedinělý. K mezinárodně známému vykonstruovanému obvinění z rituální vraždy došlo již roku 1882 v uherském Tisza Eszlaru, celosvětově známou se stala i takzvaná Beilisova aféra v Kyjevě v letech 1911 – 1913. V obou těchto případech, které vedly k mohutnému vzestupu antisemitismu, však soud musel údajné pachatele rituálního zločinu osvobodit.

Lživé obvinění z židovské rituální vraždy tím ze světa nezmizelo. Ve své propagandě ho mocně využíval nacistický režim, a inspiroval tak i české fašisty. K pomníku Anežky Hrůzové se během okupace konaly „národní poutě“ a na toto odporné dědictví navázali i pravicoví radikálové současnosti: v roce 2008 stoupenci Národního odporu, v roce 2015 Národní demokracie. Podjatost, hloupost a nenávist má prostě hluboké kořeny.

Celý pořad Šalom alejchem si kdykoli poslechněte v našem audioarchivu.