Zamyšlení Leo Pavláta: Izraelskou hymnou je „Naděje“

„Hatikva“ neboli hebrejsky „Naděje“ je formálně izraelskou státní hymnou teprve 15 let. Což ale nic nemění na tom, že tuto funkci plnila již od vyhlášení státu v květnu 1948, když již v roce 1933 získala statut oficiální hymny sionistického hnutí. Shodou okolností se tak stalo v Praze na 18. sionistickém kongresu.

Jestliže toto je jisté, potom text i hudbu „Hatikvy“ provázejí některé otazníky. Autorem slov je Naftali Herz Imber, v roce 1856 na Ukrajině narozený židovský básník, bohém a cestovatel. Kde přesně však text „Hatikvy“ složil a kdy jí vtiskl konečnou podobu, známo není. Podle některých pramenů se základem „Hatikvy“ stala báseň „Tikvatenu“ – „Naše naděje“ vytvořená Imberem v rumunském městečku Jassy. Podle jiných údajů základ pozdější židovské hymny vznikl v Palestině, když zde Imber zakladatelům sídla Rišon le-Cijon roku 1882 předčítal báseň stejného názvu. Ta o čtyři roky později vyšla v Imberově sbírce „Jitřenka“ a záhy se dočkala i svého zhudebnění. V Rišon le-Cijon usazený Samuel Cohen se inspiroval lidovou písní z rodné Moldávie a jím stvořená jemná molová melodie se mezi židovskými přistěhovalci rychle rozšířila. Ještě do konce století pak báseň, již pod názvem „Hatikva“, vyšla tiskem včetně notového záznamu.

Na přelomu 19. a 20. století evropští zakladatelé sionistického hnutí podvakrát vyhlásili soutěž na vytvoření sionistické hymny, ale žádnou z nabídek nepřijali. V té době však již „Hatikva“ dospěla i na starý kontinent. Jak dokládají dobové záznamy, sedmý sionistický kongres v Basileji roku 1905 „byl zakončen nesmírně působivým zpěvem ´Hatikvy´ všemi přítomnými“ a „Hatikva“ zněla také mezi židovskými odbojáři i vězni v době druhé světové války. Existuje svědectví, že skupina českých a moravských Židů z takzvaného rodinného tábora v Osvětimi zpívala „Hatikvu“ předtím, než nacisté tyto vězně v březnu 1944 nahnali do plynové komory. Zvláštní osudy provázely „Hatikvu“ i po válce. Pamětníci připomínají, že v Brity spravované Palestině byla „Hatikva“ před vznikem Státu Izrael zakázána a před cenzory k ní odkazovala melodicky podobná Smetanova „Vltava“.

Izraelská vlajka. Iustrační foto|foto: Filip Jandourek

„Dokud uvnitř v srdci /židovská duše touží / kupředu na východ / k Sionu hledí,“ zní první sloka „Hatikvy“ a její text pokračuje: „Ještě nezhynula naše naděje / naděje dvou tisíců let / být svobodným národem v naší zemi / zemi Sionu a Jeruzaléma.“

Při poslechu „Hatikvy“ leckomu možná vytane na mysli „Kde domov můj“. Vždyť obě hymny jsou slovy i hudbou nebojovné, naopak tesklivé a plné touhy.

Celý pořad Šalom alejchem si kdykoli poslechněte v našem audioarchivu.