Zamyšlení Leo Pavláta: Jidiš je jazykem mnoha řečí

Nejstarším dokladem jidiš je modlitební kniha z německého Wormsu z roku 1272. Tento jazyk, v překladu „židovský“, se na západě dnešního Německa utvářel již od 9. století a postupně se proměňoval podle místa židovského osídlení. Základem jidiš je lokální středověká němčina, ale od té pozdější, nemluvě o němčině soudobé, se liší nemalou částí gramatiky, a především: slovní zásobou podle toho, v jakém židovském prostředí se jidiš mluvilo. Shodný je nemalý podíl hebrejštiny a aramejštiny, ale jazyk jidiš se vyvíjel i s vlivem ruštiny, polštiny, ukrajinštiny a litevštiny. Americký novinář Charles Rappaport to svého času vyjádřil slovy: „Mluvím deseti jazyky – ty všechny v sobě skrývá jidiš.“

Není to jediná zvláštnost jidiš. Jak je zřejmé, tento jazyk, nikoliv pouhé nářečí němčiny, nebyl historicky spojen s jednou konkrétní národností. Zatímco hebrejština, „lašon ha-kodeš“, byla „svatým jazykem“, určeným jen k bohoslužebným účelům, jidiš, psané rovněž hebrejskou abecedou, bylo „mame-loshen“ neboli jazykem mateřským a jako takové bez ohledu na hranice států po staletí provázelo život Židů ve střední a východní Evropě.

Jazykovědci zase upozorňují na vnímavost jidiš k psychologickým odstínům. Leo Rosten, autor skvělé knihy „Jidiš pro radost“, píše, že je to jazyk „prodchnutý citovostí, jež je však okořeněna sarkasmem. Libuje si v hloubavosti a uvážlivosti, jež vyvěrají z neradostné minulosti; právě tak si libuje v paradoxu, neboť ví, že pouze paradox vyjádří spravedlivě nespravedlnost tohoto světa“.

Ačkoliv Židé jazykem jidiš mluvili od středověku, teprve s jejich emancipací pronikl do písemnictví. Díla klasiků jidiš literatury z 19. století Mendele Mocher Sforima, Šoloma Alejchema a Jicchaka Lejb Peretze jsou známá i z českých překladů stejně jako knihy jednoho z nejlepších světových humoristů Šoloma Alejchema. Největšího literárního věhlasu však doznal polsko-americký tvůrce Isaac Bashevis Singer; roku 1978 získal i Nobelovu cenu za literaturu.

Zvláštní oblibě se v jazyce jidiš těší písně, provázené melodikou židovského klezmeru, obdoba lidových písní jiných národů. Ti, kdo je zpívali a naslouchali jim, byli z velké části vyvražděni za druhé světové války. Jestliže před jejím počátkem jazykem jidiš hovořilo na 11 miliónů lidí, dnes jsou to sotva 4 milióny, a to ještě většinou ortodoxních Židů. Dnešní jidiš na rozdíl od minulosti také více ovlivnila angličtina. Co se však nemění, je jeho přítomnost v mluvě hostitelského prostředí. Odkud myslíte, že se v češtině vzala třeba slova chucpe, kibic nebo mešuge?

Celý pořad Šalom alejchem si kdykoli poslechněte v našem audioarchivu.