Zaniklá horská ves Hraničky je údajně nejkrásnějším místem Rychlebských hor

Rychlebské hory rozkládající se od nejsevernějšího bodu českého Slezska až po Kladské sedlo patří k dosud neobjeveným horským krajům. Tato zalesněná hradba nese nejen státní hranici, ale také osud mnoha vysídlených osad, které po válce zmizely z mapy. A to je i případ Hraniček.

Po válce z nich byli odsunuti téměř všichni obyvatelé, neboť Hraničky byly ryze německy mluvící vsí. Noví osadníci však do hor nechtěli, a tak osada pomalu chátrala. Noví obyvatelé zdejšího kraje si do zdejších domů jezdili pro materiál a i další věci, které se jim hodily. Na počátku 60. let dokonali dílo zkázy armádní ženisté, kteří zbylé stavby vyhodili do povětří. Mezi nimi i zdejší kostel, který dnes připomíná už jen dřevěný kříž.

Cesty sem vedou i z Polska|foto: Miroslav Kobza

Jediný dům, který zde zůstal, se zachránil jen díky hříčce osudu. Jedním z mála původních obyvatel Hraniček, který nemusel do odsunu, byl lesní dělník Franz Schlögel. Musel se však přestěhovat do vnitrozemí. Po letech se ovšem do Hraniček vrátil a nastěhoval se zpátky do svého původního domu. Proto právě ten jako jediný přežil.

Místní lidé prodávali „horské zlato“

Hraničky byly přitom před válkou docela malebnou vesnicí. Prozrazují to nejen dobové fotografie, ale také staré letopisy. Osada byla poprvé zmíněna v historických materiálech v roce 1785, což je sice poměrně pozdě, ale na osadu ležící v nadmořské výšce téměř 700 metrů je to úctyhodný věk.

Na polské straně hranice pamětní deska připomíná styky českých disidentů s příslušníky polské Solidarity|foto: Miroslav Kobza

Osadníky byli vesměs dřevorubci pocházející z oblasti Starého města pod Sněžníkem a Králík. Kromě práce v lese, pastevectví a skrovného zemědělství se zdejší lidé živili také sběrem travního semene z horských luk. To bylo pro svou kvalitu v údolí vysoce ceněno a kilogram stál stejně jako kilo cukru. Ne nadarmo se mu přezdívalo „horské zlato“.

Na počátku 19. století si místní lidé postavili kapli sv. Josefa, která byla v roce 1884 rozšířena a znovu vysvěcena. Už od počátku 19. století se v Hraničkách také vyučovalo a od roku 1885 měla obec i vlastní jednotřídku.

Do zdejší hospody se chodilo i z polské strany

Tady kdysi stávala hospoda|foto: Miroslav Kobza

Díky poloze obce přímo na hranicích s tehdejším Pruskem zde kvetlo pašeráctví. I oficiální pohraniční styk však existoval. Na cestě přes dnešní Gieraltovské sedlo stávala celnice a hned vedle ní hospoda. Obyvatelé z dnešního Gieraltova i z městečka Stronie Śląskie rádi přicházeli na jesenickou stranu hor na zábavy nebo jen na nedělní posezení.

Počet obyvatel Hraniček nebyl nijak velký. Nejvíce zde kolem roku 1860 žilo asi 260 osadníků. Po válce zde sice stálo 43 domů, v nich však nezůstal nikdo.

Dnes jsou Hraničky lákavým místem pro turisty. Ti sem přicházejí jak po hřebeni Rychlebských hor, tak i z údolí – z Nových Vilémovic, kam osada kdysi patřila, případně od Vojtovic. Často sem zavítají také návštěvníci z Polska.

Pramen napájející zdejší rybník opravili skauti|foto: Miroslav Kobza

Rozsáhlé louky plné vzácných rostlin, průzračně čistá voda zdejšího pramene i artefakty, které sem v poslední době umisťují umělci, lákají stále více návštěvníků. Když se však večer setmí, z opuštěných zřícenin domů promlouvají osudy těch, kteří se zde narodili, a nebylo jim souzeno zde zemřít. Je to zvláštní směsice půvabu a zasmušilosti místa, kde vás z pěti metrů sleduje kuna a dává jasně najevo, že jediným stálým obyvatelem tohoto kraje je teď ona. I takové jsou Hraničky.