Choreograf Libor Vaculík: Je mi jedno, jestli diváci přijdou v džínách. Nejde o oblek, ale o zájem
Libor Vaculík se narodil se v Praze, ale doby své taneční slávy zažil v Bratislavě. „Do Národního divadla v Praze mě sice taky vzali, ale s podmínkou, že si musím ještě dva roky udělat školu v Leningradě. Do Bratislavy jsem šel původně na dva roky a nakonec z toho bylo skoro dvacet let.“
V Bratislavě byl spokojený, pochvaluje si překrásné role a možnost hostovat i v zahraničí. Bavilo ho tančit Quasimoda, ale princ z Popelky podle něj byla nuda. „Když ve třetím jednání Popelky půl hodiny lítáte s pantoflí a hledáte nějakou bábu, tak to mě moc nebavilo.“ Ten, kdo hraje prince, je takzvaný první sólista. „Měl jsem tedy čest být první sólista v Bratislavě. Princů jsem tancoval hodně, ale mám radši charakterní role jako právě Quasimodo nebo José v Carmen.“
Výhoda hrát hodně princů byla ale v hostování. Například představení Labutí jezero se hrálo v podobných verzích jak v Bratislavě, tak v Praze nebo ve Vídni. „To pak stačí jedna dvě zkoušky a můžete jít na jeviště. Jinak je to dřina a strašná řehole. Každej den jste na nohou devět deset hodin, ale zvyknete si. Takže když jsem měl prázdniny, stejně jsem chodil trénovat, ale míň. Na zpomalení pomáhá věk. Čím jsem byl starší, tak mě bavilo hraní, ale už ne to tancování a zkoušení.“
Diváci v džínách? Proč ne
Na kontě má jako choreograf a režisér muzikály Tři mušketýři, Kat mydlář nebo Muž se železnou maskou, a uvědomuje si, že diváky zajímají hlavně interpreti. „Zeptejte se jich po představení, kdo je režisérem. Možná jeden dva to budou vědět. Když jsou ale lidi spokojený, je to pro mě důležitější než nějaká fundovaná kritika.“
V posledních letech se rozvolnil i styl oblékání do divadla. „Mně je úplně jedno, jestli diváci přijdou v džínách. Takhle jsem sám jednou přišel na premiéru v džínách a kšiltovce, tak jsem to pak v médiích schytal. Já jsem radši, když to lidi neberou jako povinnost provětrat oblek, ale jdou proto, že mají zájem to vidět.“
Jak vzniká choreografie
Při tvoření spoléhá hlavně na interprety a zkušební proces. Potřebuje však znát hudbu a vědět, jaký má představení charakter. „Hudební skladatel si zapisuje noty, u choreografie je to jiné. Ale není to tak, že si doma skáču a píšu si pohyby. Nicméně vás asi překvapím, tanec se dá zapsat díky Laban dance systému.“
Je pro něj radost dělat s dobrými tanečníky, kteří nápad ještě rozvedou, vnesou do něj inspiraci a jde to velmi rychle. Obecně však s nápady šetří. „Pokud mám nápad, tak s ním hospodařím, nebo ho dám až na konec. Není dobrý ukázat všechno najednou, chce to rozdělit, aby se divák měl pořád na co dívat.“
Jak funguje Laban dance systém a proč nemá nervy učit malé děti? Poslechněte si v rozhovoru u Xavera, kde také prozradil, kde se rodí výborní tanečníci.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.