Constantin Kinský péči o zámek nepovažuje za vlastnictví, ale příležitost udělat kus přírody lepší

Constantin Kinský má po svém otci české a po mamince Tamaře Amilakvari gruzínské kořeny. Celým jménem Constantin Norbert Octavian Kinský se narodil v Paříži. „Jmen máme všichni hodně, ale ve Francii můžete mít nejvíce tři jména. Používám jen Constantin. Tak se jmenoval jeden z mých gruzínských předchůdců.“

Líbat ruku už se nemusí

Rod Kinských patří mezi nejstarší českou rodovou šlechtu. Poprvé byl zmiňován počátkem 13. století za panování krále Přemysla Otakara I.

V roce 1628 byl císařským výnosem potvrzen dědičný titul pánů Kinských. Členové rodu nejenže byli inovátoři, ale zastávali posty nejvyšších kancléřů, nejvyšších lovčí, získali pět rytířů řádu Marie Terezie a osm rytířů řádu Zlatého rouna.

„Na konci 18. století moje ‚branže‘ měla pozemky a zámky, mladí šli dělat kariéru do Vídně a jako poděkování od Marie Terezie dostali titul kníže. Já jsem jen malý hrabě, ale jsem šéf a museli nám líbat ruku. Ale to už dávno neplatí. Ze srandy jim říkáme, že jsou kolaboranti a oni nám zase, že jsme holop*delové,“ směje se majitel zámku, který se označuje za demokrata a přijímá pravidla 21. století.

21 fotografií

Kinští byli velmi pracovití a jsou dodnes. „Rodiny byly vždycky tvořivé. Investovali jsme do startupů, třeba do skla, do vodíku nebo do umění. Podporovali jsme Ludwiga van Beethovena. Veřejnost si myslí, že jsme konzervativní. Ale ne, my se díváme do budoucnosti,“ vyvrací představy.

I za zámkem hledej ženu

Po řadu století sídlili Kinští na dědičném panství Chlumec nad Cidlinou. V roce 1930 sňatkem převzali také správu panství Žďár nad Sázavou. „Ke Žďáru jsme se dostali přes babičku Eleonoru. Ta to neuvěřitelně uměla s lidmi. Byla velká umělkyně, napsala operu, ale ta se ztratila. Máme rádi silné ženy. Moje matka byla odbornicí na jadernou elektřinu. Taky máme v rodině Bertu Suttner, publicistku a radikální pacifistku, která jako první žena dostala Nobelovu cenu za mír.“

Kvůli protinacistickým postojům rodiny uvalili němečtí okupanti na jejich majetek nucenou správu. Po válce byl zámek zestátněn. V Československu zůstal jen Radslav Kinský. „On o tom s námi nemluvil, ale hluboce tuto zemi miloval. Chtěl zjistit, jestli se to změní, nechtěl utéct. Ale měl tu velké potíže, nemohl studovat. Na tajno studoval v Brně veterinu, ale nemohl pak mít praxi a tak dále.“

Dětství v Paříži

Zatímco v jejich původním domově ve Žďáru nad Sázavou otevírali koncem 50. let Muzeum knihy, rodina Kinských žila skromně v Paříži. „Bydleli jsme v paneláku, měl jsem normální dětství. A dobře se tam topí. Na zámku je s topením potíž.“

Studoval politickou vědu a filozofii, nakonec se stal bankéřem. „To je jediné povolání, kde můžete být nekompetentní,“ říká s humorem sobě vlastním. Česky se učil odmala, mluvil s ním jeho otec. „Miluju český slang. Má to blízko k tomu francouzskému.“

Chlumec měl možnost navštívit v roce 1977, do Žďáru nad Sázavou se dostal až po sametové revoluci. „Chtěl jsem vidět hlavně ty lidi, o kterých otec mluvil, třeba paní kuchařku. No, pobrečeli jsme si. Nejvíc mi vadila ta smutnost. Lidi vůbec nekoukali do očí, jen do země. Neuměli se objímat. Mám radost, že se to změnilo a že i v tom těle se projevilo, jak jsme se osvobodili.“

Hrabě Constantin Kinský|foto:Martin Čuřík

Péče o zámek a okolí

Constantin Kinský se s manželkou Marií podílí na obnově a správě zámku. Proměnili ho v místo otevřené pro veřejnost a kulturní akce. Mít zámek pro něj neznamená vlastnit. „Umřu a nebudu mít nic. Je to spíš příležitost starat se o přírodu a památky kolem sebe a udělat to lepší, než jsme to dostali. A aby to pro lidi mělo smysl. Proč se vlastně říká zámek? My chceme mít otevřeno,“ usmívá se.

Také zámecká škola má svoje kouzlo. „Tu založila už moje praprateta. Mohl bych z toho udělat hotel a vydělávat, ale nechci. Je skvělý, že je tady škola.“

V nabitém denním programu se potřebuje i zastavit. Rád se prochází po zámecké zahradě. „Ať jdu sám, se psem nebo s dětmi. V tu chvíli se navracím do klidu, sám do sebe. Je to o nabrání pozitivní energie a prožitek společného.“ V zahradě také nejraději snídá.

Původní freska v prelatuře

Kinští dnes spravují nejen zámek, ale i přilehlé rybníky, přírodní rezervace a lesy. „Žije to tady 800 let. Je tu ideální kombinace krásy přírody. Máme tu sádky, které se kontinuálně používají na chov. To nikde jinde nenajdete. Je tu nádherná architektura.“

Při prohlídce se dostanete napřed do prelatury. Projdete nízkou chodbou, pak přecházíte ke schodišti. „Je tam docela tma, ale postupně se to prosvětluje. Baví mě ta práce se světlem.“ Prelaturu zdobí nádherná barokní malba. Na stropě je původní freska, která dodnes vypadá jak nová. V místnosti je i nádherná akustika.

Čechům trošku chybí sebejistota, přitom byli vždycky úspěšní. Ale zlepšuje se to. Nemějme strach otevřít se. Vraťme se ke kořenům. Padesát let nám bylo zakázáno tvořit, tak my to musíme zkusit.
Constantin Kinský

V létě je otevřeno každý den od 9 do 17 hodin. Doporučuje také návštěvu muzea. A jak se cítí rodilý Pařížan na Vysočině? „Jsme tady doma,“ odpovídá bez váhání.

Zainvestovali někdy špatně? Proč říká, že Žďár je malé české Silicon Valley? Umí zatopit v zámeckých kamnech? Kolik má zámek nádvoří a které má nejraději? Provází někdy osobně? Ptal se Patrik Rozehnal. Poslechněte si unikátní rozhovor ve speciálu Zámecké léto.