Fotograf Krupař: Válka je perverzně svůdná jednoduchostí. K radosti stačí zůstat do večera naživu

V jurtách obyvatel Tuvy se žilo velmi prostě do doby, než přišla televize. Předpokládám, že hlavní nástroj propagandy v Rusku funguje poměrně slušně. Tuvinci bojují za Rusy. Máš nějaké zprávy o tom, co se v té oblasti děje a jak?

Nemám s nikým přímý kontakt. Jednak nechci ohrozit ty lidi, nechci ohrozit sebe, protože komunikovat z Ukrajiny s někým z Ruska, tím spíš z Tuvy, by ani pro mě nemuselo být příliš bezpečné a rozhodně by to nebylo bezpečné pro Tuvince tam.

Čtěte také

iROZHLAS

Měsíc hladovění a poprav. Rusové odřízli vesnici od zbytku Ukrajiny, dobýt ji ale nedokázali

Vlastně ani nevím, jak si můžu povídat s lidmi, kteří páchají na Ukrajině takové ošklivosti, jaké tam Tuvinci spáchali. Už proto, že je za nimi koncentrační tábor ve sklepě školy v Jahidnem u Černihivu z března 2022. A spousta dalších ošklivostí, kastrace ukrajinského vojáka zaživa je také spáchaná tuvinským vojákem. Vlastně vůbec nevím, o čem se bavit.

Ale zprávy mám, jednak z oficiálních zdrojů a potom nějakými postranními kanály. Jasné je, že Tuvinci mají největší ztráty na hlavu v Ruské federaci – stále se mluví Burjatech, ale oni mají ztráty dvojnásobné. Stali se takovou údernou pěstí Putinovy armády, což je naprosto absurdní, protože si pamatuji nekonečné večírky v Tuvě, kdy tuvinští muži povídali: jestli sem Rusové někdy postaví železnici, tak my odejdeme jako partyzáni do hor a budeme je střílet, protože my si naši zemi Rusy ukrást nenecháme. A dnes v barvách zelených, flekatých ruských uniforem páchají teror a bojují na Ukrajině.

Prostor pro romantiku a hrdinství tam moc neexistuje. Je to strašný mlýnek na maso.

Zrovna 55. brigáda, která pochází z Kyzylu, je kousek od Pokrovsku. Takže se vždy ptám ukrajinských vojáků, jestli nepotkali nějakého Tuvince, jestli nějakého zatkli – dokonce jsem se k tomu několikrát málem přichomýtl. Vlastně bych velmi stál o to potkat nějakého tuvinského zajatce, se kterým bych si mohl popovídat. To by bylo velmi zajímavé.

Potom je velmi zajímavá spojitost mezi Tuvou a Severní Koreou, protože severokorejští vojáci, kteří teď bojují v Kurské oblasti proti ukrajinské armádě, operují pod tuvinským krytím. Mají tuvinské vojenské knížky, protože vzhledově jsou pro Evropany asi neodlišitelní. Tuvinci také velmi často umí chabě rusky. Znám zase vojáky z Kurské oblasti ze speciálních jednotek, kteří dokonce Korejce zatýkali a ti mi potvrdili, že opravdu fungují s tuvinskou identitou.

Čtěte také

Ukrajinci dál „fungují“ i přes velké trauma. Vnitřní odpojení od Ruska je nenávratné, míní Pazderka

Stando, ty jsi mluvil o koncentračním táboře. Nakolik může být člověk upřímný a tady v Česku vyprávět o tom, co tam viděl?

Odtud potud. Nemůžu vyprávět všechno, protože – nedělejme si iluze – vojáci, kteří projdou boji, nejsou andělé a dějí se tam strašlivé věci.

Předpokládám, že na obou stranách.

Bohužel na obou stranách. Nemůžu mluvit o všem. A zcela upřímně, já jsem svědkem těch největších strašlivostí nebyl, ale slyšel jsem o nich z důvěryhodných zdrojů. Člověk musí strašně vážit slova, aby se nestal nástrojem propagandy ani jedné, ani druhé strany.

Ve světě, ve kterém nenacházíme žádný smysl, nám válka přináší smysl každý den.

Je válka uhrančivá? Spoustu lidí fascinuje, spousta lidí do těch konfliktů jezdí a vypadá to, že to z nějakého důvodu potřebují.

Je svůdná, svůdná v tom, že život je v ní naprosto jednoduchý. Ono to zní úplně perverzně, ale je to tak. V knize Válka nemá ženskou tvář autorka Světlana Alexijevič popisuje, že sovětské bojovnice nebo ošetřovatelky často vzpomínají na válku s až zvrácenou a nepochopitelnou radostí. Protože to jsou momenty, kdy ve světě, ve kterém nenacházíme žádný smysl, nám válka přináší smysl každý den.

Čtěte také

Výbuchy slýcháme každý den. Když letí drony, nikdo už ve městech neutíká, popisuje válečný zpravodaj Dorazín

Nemusíš se o sebe starat, dostaneš vždy někde najíst, máš kolem sebe lidi, na které se můžeš a musíš spolehnout. Život se zplošťuje v něco naprosto jednoduchého a radost přináší už jen to, že je člověk večer naživu. V tomto se dá najít nějaká perverzní radost. Mnohdy si říkám, že možná budeme na válečné časy někteří vzpomínat jako na nejlepší období svého života, kdy naše životy měly smysl, než se pak rozplizly v konzumní beznaději.

Členem jednotky

Kdybychom my dva jeli spolu na Ukrajinu, zajímalo by mě, za kým bychom jeli.

Asi nejvíc bych ti chtěl ukázat lidi, které ti ukázat nemůžu, to je ta patálie. Já se tam skamarádil se snipery z 53. brigády, to jsou strašně fajn kluci, kteří mě berou k sobě. Zrovna je to taková partička, kde mám naprosto exkluzivní přístup, můžu si tam dělat cokoliv a oni mě berou jako svého. Ale zároveň ve vzduchu cítím tichou domluvu, že to je exkluzivita, která patří jenom mně.

A když se spolu bavíte, bavíte se o válce?

Já s nimi žiju, pindám, jíme z jednoho talíře. Užívám si privilegia, že s nimi nemusím chodit do boje, nemám služby a nemusím vařit. Ale jinak, když seznají, že je to dostatečně bezpečné, tak mě někam vezmou, křiknou na mě, jako kdybych byl členem jednotky.

Čtěte také

Válka na Ukrajině je jiná než ostatní, které jsem zažil, popisuje laureát Ceny Ferdinanda Peroutky, zpravodaj Martin Dorazín

A o čem se tam bavíte?

O čemkoliv. O čemkoliv, ale rozhodně o ničem, co by měly slyšet dívčí uši.

Aha, jasně. Takže o ženských.

I na to někdy přijde řeč.

O ženských, o životě atd.

A o válce.

A o válce z jakého úhlu pohledu?

Z jejich úhlu pohledu. Dokonce jsem jednomu z nich dal GoPro kameru, aby natočil místa v zákopech, kde se pohybují, protože dnes už často bojují jen jako pěchota, už ani ne jako snipeři. Takže jsem dal jednomu z těch kluků kameru a během natáčení na něj zrovna dron shodil granát a ošklivě ho posekal. Teď se po dvou měsících vrátil zpátky k jednotce, tak decentně vyzvídám, jaká válka doopravdy je – ne jak se o ní píše v médiích, ale jaká je doopravdy.

Čtěte také

Spálená země

A je jiná, než se o ní píše?

Mnohem brutálnější, nesrovnatelně brutálnější. Prostor pro romantiku a hrdinství tam moc neexistuje. Je to strašný mlýnek na maso, kde lidé umírají jak mouchy.

Mají ti kluci ještě nějakou víru v to, že si Ukrajinu vezmou zpátky?

O tom mám velké pochybnosti. Myslím, že každý, kdo je v první linii a vidí, co se tam děje, může mít nějakou naději, že jejich boj skončí vítězně, ale zároveň si vůbec neumí představit, jak toho dosáhnout.

Kde hledá fotograf útěchu z pocitů nemožnosti ovlivnit mašinérii běhu dějin? Poslechněte si celý rozhovor.