Hromadit věci pro pocit bezpečí vede k osamocení. O vyklízení s klienty mluvíme, popisuje stěhovák

Když vezmu průměrný byt 2+1, který je opravdu zabordelený, omlouvám se za ten výraz, jak dlouho trvá, než se uklidí? Třeba ve třech, ve čtyřech lidech, jak to děláte.

Záleží na hodně faktorech, záleží na tom, jestli tam ten člověk je s námi. A my jsme rádi, když tam je, protože se to snažíme dělat se zaměřením na člověka a ne na prostor. Ale taky to má svá úskalí.

Čtěte také

Senioři, studenti a přistěhovalci v jednom domě. Ve Švédsku se povedl sociální experiment, nájemníci spolu skvěle vycházejí

Ten člověk, který tam je, má k věcem vztah. My to s ním všechno probíráme, konzultujeme, říkáme si, co by se mohlo ještě do života hodit a co už – jako třeba štosy časopisů, které se nikdy nepřečtou – se může vyhodit. Když to jde dobře, trvá to třeba týden, když to jde špatně, klidně i dva měsíce.

Dva měsíce uklízet byt zdarma, to asi úplně nejde. My se k tomu, co jste potom udělali, ještě dostaneme. Ale mě zajímá problém hromadičů, protože vím, že lidé, kteří mají tento problém, se velmi špatně věcí vzdávají. Jakým způsobem, když se v rámci dobročinné služby do bytu dostanete, potom s klientem fungujete?

Když tam přijdeme, první den ani nemusí být uklízecí. Jde hlavně o to si vybudovat s tím člověkem vztah, abychom si navzájem věřili, aby věděl, že my jako vyklízecí firma tam jen nepřijdeme a neodvedeme práci, která se po nás chce, tím, že to tam vyčistíme. Což nám často dává velikou výhodu, moment překvapení, že tam přijdeme a nejsme jako: hele, toto jde pryč.

My si s ním povídáme, proč by to mělo jít pryč. A postupně, polehoučku, velice polehoučku se dostáváme od obalů a krabiček k zásadnějším věcem, které člověka zavalují.

Čtěte také

Zmačkat a vyhodit? To už mladé nezajímá. Novou roli v designu hraje udržitelnost, říká Martin Wichterle

Velká věc, co nám taky pomáhá, je, že se snažíme nejezdit na sběrný dvůr, že se snažíme ty věci darovat. Máme spoustu organizací anebo jiných firem.

Takže odvážíte šatstvo, odvážíte nábytek, a to, co je fakt k vyhození, prostě recyklujete do odpadu nebo vyhazujete.

Přesně tak. Samozřejmě, snažíme se o to – občas to prostě nejde. Jsme na to čtyři, máme dvě auta a nejvíc jsme dělali 15 tun odpadu.

Mají tam ti lidé i věci, nad kterými zůstává rozum stát?

Jasně. Toto byl extrém, daleko před prosincem, kdy jsme začínali: našli jsme spoustu erotických pomůcek. To byl byt 85letého pána, který sbíral všechno. Našli jsme tam sloní kel...

V osmnácti mi moje maminka koupila kabát. Ten kabát jsem měl moc rád, ale na nějakém mejdanu v Praze jsem ho ztratil, bylo mi to líto, ale samozřejmě jsem nečekal, že se dohledá. A já jsem ho v tom bytě našel. Vím, že to byl můj kabát, protože mi moje babička na loket našila velice specifickou nášivku, kterou měl i tento kabát. To pro mě bylo wow, osud možná, že touto cestou se mám vydat.

Hromaděné pocity

Když si povídáte s lidmi, kteří mají problém s hromaděním, sami si pomoct určitě nedokážou, protože to je diagnóza. Když vám ale vypráví svůj příběh, dokážete podle toho říct, kde nebo z čeho to vzniklo?

Dokážu. Tento problém má spoustu příčin, může to být nějaké trauma, se kterým člověk neví, jak pracovat. Většina lidí, co má problém s hromaděním, jsou lidé 50+ a od mládí byli vychováváni k tomu, že se dají věci použít znovu. Ten přístup vznikl ve válce, pokračoval v komunismu, kdy to dávalo smysl, byl nedostatek. Ale teď je dostatek a v takovém měřítku to nedává smysl.

Čtěte také

Není to žádná lenost. Člověka v depresi přestávají bavit věci, které měl dřív rád

Došlo k nějakému traumatu a člověk se upnul k hromadění kvůli tomu, že mu to dává bezpečí?

Jasně. Zavalí se věcmi, je to vlastně takový způsob sebemedikace.

Já jsem viděla seriál o lidech, kteří hromadí věci. Také vím, že ve chvíli, kdy souhlasili s úklidem, to pro ně bylo těžké rozhodnutí. Ale ve chvíli, kdy přišla vyklízecí firma, dokonce i s psychologem, začali se hroutit nebo křičeli. Vy jste nic takového absolvovat nemusel?

Ne, nám se to nikdy nestalo. Protože jsme tam spolu sami, s lidmi si o tom povídáme a není to tak, že jim bereme něco na sílu nebo že to musí být hned vyklizené.

Já tyto seriály znám a pro mě je to hrozně špatně, protože to dělají se zaměřením na ten prostor a ne se zaměřením na člověka. Funkce takového snímku je, že to člověk shlédne a řekne si: ježiš, to je magor. Ale tak to není.

Ale nikdo nerozumí tomu, co toho člověka udělalo takovým, jakým je.

Přesně tak.

Jak se Martin Ondruš snaží zajistit, aby se do již vyklizených bytů nemuseli stěhováci vracet? A jaké další služby se v jeho sociálním podniku rozvinuly? Poslechněte si celý rozhovor.