Jazz s blešáky. Muzikant a fotograf Jura Třos rád zachycuje zvuk i atmosféru koncertů a bleších trhů

Jak dlouho už jsi členem hradecké filharmonie?
Udělal jsem tady konkurs a už to bude 31 let. Už jsem tady doma.

Kdo tě přivedl k muzice? Vaše rodina má nějaké hudební kořeny?
Rodiče hezky zpívali, ale žádné hudební kořeny tam nebyly. Já jsem vždy chtěl hrát na klavír, tak mi ho naši koupili, ale to už mě pak nějak přestalo bavit a chtěl jsem hrát na saxofon, protože se mi líbil jazz, který mám rád odmalička. Mí dva starší bratři si pouštěli doma jazzovou muziku. Jenže to se nepovedlo, protože na ZUŠ neměli zrovna místo na saxofon ani na klarinet. Takže jsem zkoušel hoboj, ale to mi moc nešlo. Až pak jednou za mnou přišel kolega mého bratra, který už hrál na bicí, a říkal, pojď, já tě naučím hrát na trombon. A tak se stalo. Od té doby hraji na trombon a snažím se dělat, co můžu.

Trombon má hezkou barvu tónů, výškově podobnou lidskému hlasu. V orchestru má nezastupitelné místo, nedá se ničím nahradit.
Jura Třos, hudebník a fotograf

Čím je pro tebe trombon výjimečný?
Jak už jsem někde řekl, je to nejkrásnější nástroj. Ale to asi řekne každý muzikant o svém nástroji. Ale trombon má hezkou barvu tónů, výškově podobnou lidskému hlasu. V orchestru má barva trombonu své nezastupitelné místo. Je to prostě nástroj, který se mi líbí. Nedá se v kapele ničím nahradit.

Čtěte také

Lucie Houdková: Na trombon musíte mít fyzičku i dobrý sluch. Ne každý u něj vydrží

Už přes 30 let hraješ tady ve filharmonii, je to kus tvého života.
Ano, velký kus života. Je to každodenní práce, to si možná spoustu lidí neuvědomuje, protože zkoušky jsou kolikrát od rána do pěti do večera, zkoušíme celé dny pro to, abychom odvedli několik koncertů třeba za týden. A mezitím je natáčení a teď také spousta dirigentských kurzů. Je postcovidová doba, kdy ještě není tolik koncertů, jak bývalo původně, takže se to řeší jiným způsobem. Práce je tedy dost a kolikrát je velice náročná. Od rána do večera muzika. Není to samozřejmě každý den, ale jsou období, kdy hrajeme soboty, neděle a svátky.

Má člověk potom ještě vůbec chuť si pustit nějakou muziku, když přijde domů?
Když už, tak úplně jinou. Třeba jazzovou. Nebo moje žena hraje na bicí a hlavně na marimbu, je také členem kapely Trdlo, která je tady známá, takže i takovou muziku si pouštíme.

Čtěte také

Trombonista Jiří Třos: „Až budu vědět, že dokážu udělat přesně co chci, můžu říct, že jsem fotograf“

Když jsme se viděli naposledy, tak jsi říkal, že bys chtěl založit vlastní jazzovou kapelu. Povedlo se to?
Nepovedlo se mi to, protože nastaly personální problémy. Mnoho lidí už má své kapely, hrají, takže jsou v podstatě nedostupní. A když už jsme někoho získali, tak přišel na chvilku a říkal, že také už něco má a že chce dokončit. Takže jsme to nakonec vzdal. Jazzovou muziku si pouštím doma a také ji rád fotím. Nejlepší je hudba naživo.

Rád připomenu, že v roce 2020 jsi získal druhé místo v prestižní soutěži Jazz World Photo za krásný snímek pianisty. Fotografovat hudbu je úžasná věc, protože když se člověk na ten snímek dívá, tak muziku přímo vidí a cítí.
Ano, v tom je to výjimečné, když člověk zachytí ten správný okamžik. Jak to krásně řekla jedna má kolegyně a kamarádka Agnes: že dokážu ten zvuk i vyfotit.

Kdo tě přivedl k focení?
Nikdo, to mě prostě začalo bavit už v dětství. Vycházel časopis Československá fotografie a mě tam přitahovaly krásné snímky. Říkal jsem si, to nemůžu nikdy dokázat, udělat tak hezké fotky, ale snažil jsem se o to. Bavilo mě to, vyvolával jsem filmy a dělal fotky v koupelně. Ustalovač, vývojka, temná komora, červená žárovka. Všechno jsem si dělal sám.

Čtěte také

Hradec je už můj druhý domov, směje se japonská violistka hradecké filharmonie Eriko Špinglová-Araki

Takže možná i nastala volba, jestli budeš muzikantem nebo fotografem?
Ne, to zas ne. Chtěl jsem chodit do fotokroužku, jenže tenkrát zrovna také nebylo místo, takže jsem se tam nedostal. To by možná hrálo svoji roli, že bych se tam něco naučil a byl bych hned od začátku na vyšší úrovni. Tak jsem si dělal fotky doma sám tak, jak jsem se to někde dočetl nebo mi to někdo poradil. Jsem prostě samouk.

Co ještě rád fotíš kromě muziky? Tvoje manželka je Francouzka, takže asi hodně jezdíte do Francie.
Jezdíme v létě na prázdniny do Francie nebo i třeba na Velikonoce. A mě tam přitahují jejich blešáky. Teď mám třeba výstavu v Trutnově, a tam, když se dozvěděli o tom, že fotím i blešáky ve Francii, tak měli přání aby tam byl jazz a blešák. Tak jsem přivezl fotky z blešáku a z trutnovského Jazzince, kde je vynikající atmosféra, dobře se tam fotí.

Čtěte také

Divoký svět jazzu a přirozená krása vážek. Dvě životní témata fotografa Patricka Marka

Atmosféra těch bleších trhů mě zajímá. Koupil sis tam někdy něco?
Častokrát. Jsou to kolikrát jen takové prkotiny za 1 či 2 eura. Děckám jsme koupili koloběžku na chalupu nebo jsem si tam koupil nožík za 1 euro. A takové cetky, plyšáky pro děti. Vždy dostanou třeba 5 euro na blešák a můžou si koupit, co se jim zachce.

Výstava tvých snímků by prý měla být i tady v Hradci Králové?
Ano, V Kopečku. Jmenuje se to kavárna Rychlý kafe, kterou provozuje náš bývalý kolega z filharmonie. Domluvili jsme se, že koncem března bych tam mohl vystavit fotky z blešáku.

Tak se na to přijďte podívat. Muzikant a fotograf Jura Třos byl dnes naším hostem.