Kotelní jámy v Krkonoších představují úchvatné horské scenérie

12 fotografií

Cesta začíná v Horních Mísečkách, její začátek vede po pohodlné Masarykově horské silnici, ze které odbočíte na zeleně značenou turistickou stezku nazvanou Krakonošova cesta. Asi po jednom a půl kilometru se dostanete do ledovcového karu Velké Kotelní jámy. Po jihozápadních svazích hory jménem Kotel pokračuje Krakonošova cesta až na Dvoračky, které byly v minulosti centrem hospodářského dění v západních Krkonoších.

Kotelní jámy patří do první, tedy nejpřísněji chráněné zóny Krkonošského národního parku a turista se tam může pohybovat jen po značených cestách. V zimě je průchod uzavřený kvůli lavinovému nebezpečí.

Za pozornost určitě stojí tamní smrkové bučiny, které jsou specifickou a krásnou kulisou na začátku stezky. V blízkosti zaniklé Kotelské boudy můžete objevit louku s trsy hořců tolitovitých. Květ pohledné byliny je symbolem Krkonošského národního parku. Louka ale není přírodním výtvorem, zkultivovaly ji generace dávných horalů a dnes jsou to poslední zbytky kdysi rozsáhlých pastvin.

„Je třeba se umět dívat, ne jen chvatně projít stezku s tím, že tu stejně nic zvláštního není a že nejúchvatnější jsou pohledy na hřebeny. Tohle zajímavé místo, kde v minulosti stávala Kotelská dvorská bouda, přibližně v polovině cesty do Kotelních jam, tak spousta lidí přejde, aniž by si ho vůbec všimli. Historie této horské boudy začala už v 17. století, kdy byla lokalita západních Krkonoš spojená s jilemnickým rodem Harrachů. V roce 1748 tam byla postavena Bedřichova bouda, která dostala jméno po hraběti Bedřichu Harrachovi,“ přibližuje Radek Drahný, mluvčí Správy Krkonošského národního parku.

V době největšího rozmachu tam prý měli 80 krav a 30 koz a produkovali 60 horských fůr sena. Bouda zanikla po nikdy nevysvětleném požáru v roce 1910, tedy v době, kdy ji chtěl odkoupit Pražský SKI klub. I dnes si pozorný návštěvník všimne, že tu je řídký les, volná prameniště a světlinky. Základy Kotelské boudy, které připomínají zříceninu hradu, jsou stále dobře patrné.

Jedna z mechových tůněk v tzv. krkonošské zahrádce, kterou napájejí drobné pramínky pro Kotelský potok|foto:Vladislava Wildová, Český rozhlas

Křivoles je bizarní místo v lavinovém poli

Asi po půldruhém kilometru od zapomenutého místa se kulisa starých horských smrků a bučin rozestoupí, aby odkryla divokou scenérii ledovcových karů Velké a Malé kotelní jámy. Pozornost upoutají dva nápadné útvary nad skalními plotnami. Jeden je přirozený - skalní výchoz Harrachových kamenů, druhý je uměle vytvořený – kamenná mohyla Hanče a Vrbaty, která připomíná tragický příběh dvou lyžařů. Našli smrt nedaleko odtud při sněhové bouři během mezinárodních lyžařských závodů v roce 1913.

Křivoles v Krkonoších je bizarní místo, které návštěvník zahlédne například na úbočí Kotelních jam. Jedná se o změť polehlých stromů a keřů. „Uvidíte tady hlavně břízy karpatské. Nejsou bělokoré, ale spíš šedavé a v těchto nadmořských výškách dobře odolávají mrazu, větru a sněhu. Stojíme v lavinové dráze, a jak vidíte, jsou tyto stromy divně pokroucené. Rostou směrem dolů z kopce. Je to zcela přirozené, protože když letí lavina, tak smete všechno, co jí stojí v cestě. Kdyby břízy rostly rovně nebo proti svahu, tak nápor sněhu nevydrží. Ovšem bříza karpatská polehne po svahu, a jak odtává sníh, opět se zvedne. Stromy pak dokonce připomínají bonsaje, protože lavina je zároveň připraví o některé větve,“ popisuje Radek Drahný krkonošský křivoles.

Ze slavné Kotelské boudy zbyly jen základy|foto:Vladislava Wildová, Český rozhlas

Na dohled od křivolesa se v Kotelních jámách nachází prameniště Kotelského potoka. Blízko kamenné kaskády jsou lavičky, kde si můžete odpočinout a posvačit. „U vody je vždycky příjemné se zastavit, tady k tomu jsou vhodné podmínky. Strážci připravili odpočinkové místo s lavičkami, z pramínků vybudovali studánku. Zajímavé je, že v KRNAPu děláme třístupňové studánky. V horní části, z té nejčistší vody pije člověk, z korýtka zvěř a tam, kam přepadá voda, se osvěžují ptáci,“ vysvětluje Drahný.