Manželé Kročkovi: Láska jak z červené knihovny trvá už 70 let! A pořád mají plány
Necelých deset let zbývá manželům Kročkovým do oslavy 100. narozenin. Brzy oslaví platinovou svatbu. V jejich slovech o lásce je klid, něha a úcta k tomu druhému.
Tentokrát jsou hlavními hrdiny 93letá Marie a o tři roky mladší František Kročkovi, kteří se poznali v Sedlištích na Frýdecko-Místecku a dnes bydlí v Havířově. Jejich láska je jak z červené knihovny. Bylo v ní odmítnutí, nepřejícnost rodičů i chvíle odloučení. Ale hlavně 70 let vroucného milování.
Začátky ve škole
Psal se rok 1952. Františkovi ještě nebylo ani osmnáct, když do Sedlišť přišla mladá Marie jako novopečená učitelka na umístěnku. Začala navštěvovat tamní oddíl Sokola a také Národopisný taneční soubor. Tam se potkala s o tři roky mladším Františkem.
Hráli spolu volejbal, stolní tenis a věnovali se sportovní gymnastice. „Frantík mi vždycky dával při cvičení záchranu. Původně jsem ho viděla spíš jako kamaráda, ale pak se to vyvinulo jinak,“ culí se stále vitální Marie. „Hodně jsme spolu tancovali, on moc dobře tancoval. Moje maminka vždycky říkala: ten dobře cvičí a tančí, to je vyhlídka do života. Já tanec zbožňovala. I dnes si ráda zatančím, to mi zůstalo.“
František oslovil Marii jako první. „Lidi nás začali dávat dohromady, tak jsem se jí zeptal, co na to říká. Moc se mi líbila, přirozený půvab, přirozené jednání.“ „Dlouho jsem neváhala, bylo vidět, že to myslí vážně. Stvrdili jsme to polibkem a od té doby jsme vystupovali jako dvojice.“
Rozdíl tři roky
Vždycky se na sebe moc těšili. „František tenkrát ještě studoval a já stávala u okna a čekala, až mu skončí škola a zamává mi do okna.“ Věkový rozdíl se ale v rodině řešil. „Měla jsem pět sourozenců a nikdo se nevdal za mladšího člověka. Ale tatínek říkal, že to je hodný chlapec, ať se ho držím.“
Ale Františkova maminka nebyla ze známosti svého syna nadšená. Dokonce chtěla, aby Marii přeložili na jinou školu. „To jsem se s ním chtěla rozejít, ať je klid. Ale on prohlásil, že neustoupí. Tím v mých očích stoupl.“ František přiznává, že to bylo těžké zvládnout. „Bylo mi líto, že rodiče jsou proti tomu. Jsem rád, že jsem se jim vzepřel. A udělal bych to znovu.“
Hned, jak v červnu ukončil školu maturitou, šel jednat a v září se vzali. I jeho rodiče nakonec souhlasili a Marii si oblíbili. Už v říjnu však musel nastoupit na vojnu.
VIZITKA
Datum svatby: 15. září 1956 v Sedlištích
Prstýnky: Zajišťoval je František a mají je dodnes. Prstýnek k platinové svatbě se Marii už rozlomil.
Hostů: 100 až 120
Děti: 3
„Myslím, že dnes se svatbou mládež nespěchá, ale my to měli hezké a bylo to pro nás důležité. Moje maminka byla velmi šťastná,“ říká Marie.
Náš vztah musel být. Je to něco, co bylo napsáno ve hvězdách a nasměrováno do našeho osudu.
neznámý autor
Mateřská 18 týdnů
Rodinu přirozeně plánovali, ale zpočátku to nešlo. „Pan doktor řekl, že při mém způsobu života snad ani nemůžu otěhotnět. Ale povedlo se. Tenkrát to bylo složitější, mateřská byla jen 18 týdnů. Frantík měl naštěstí starou tetu, která nám hlídala.“
Za dva roky přišla dcera, za další dva roky syn. „Pak jsem prohlásila, že to stačí. Děcek jsme si opravdu užívali,“ vypráví Marie.
Oženit se, založit rodinu, přijmout všechny děti, jež přijdou, zachovat je na tomto nejistém světě a dokonce, bude-li to možné, je trochu vést, to je nejzazší meta, které může člověk dosáhnout.
Franz Kafka
Život ve Venezuele
V životě Marie a Františka Kročkových byly také chvíle, kdy se oběma stýskalo. Zatímco se starala o děti doma v Havířově, František byl pracovně různě po světě: na Sibiři, v Bulharsku, Rumunsku, v západním Německu, ve Švédsku nebo ve Francii.
Do daleké Venezuely se vypravil přičiněním samotné Marie, která v novinách našla inzerát, že pro nově otevřené válcovny v Jižní Americe hledají odborníky z Evropy. A tak 20. dubna roku 1968 odlétal František z Paříže směr Caracas.
„Já za ním z Paříže letěla 15. srpna 1968. Byla jsem to tam obhlédnout, jestli by to bylo pro děcka vhodné. 1. září mi maminka psala, že děti začaly chodit do školy. Nevěděla jsem, co se tu stalo, ale my jsme nechtěli emigrovat. Já velmi lpěla na naší republice. Přiletěla jsem domů, vyřídila, co bylo třeba, a v únoru dalšího roku jsem s dětmi odletěla.“
Ve Venezuele zůstali do roku 1971. „Tam to bylo úplně něco jiného. Pracoval jsem pro podnik, který tam postavili Američané, ale když to předali Venezuelanům, ti to přestali zvládat, proto hledali lidi z Evropy. Začátky byly dost krušné. Bylo tam hodně sucho a horko, ale byly tam bary, hospody, bazény. A nádherná příroda,“ líčí František. „Já dostala i služku, ale to byl horor, já neumím rozkazovat, tak jsme ji vrátili.“
I po 70 letech spoustu přání
Hvězdy jim dopřály už téměř 70 let manželské lásky. Marie a František Kročkovi můžou být všem vzorem. Dodnes společně snídají a nešetří ani něžnostmi. „Pusu si dáme hlavně před spaním,“ říká František.
Pořád se snaží dělat věci společně, jen jedno František odmítá. „Nechce se mnou hrát ani karty, ani dámu, ani rummikub. Tak to musím hrát na počítači,“ zlobí se naoko Marie, která má stále spoustu přání. „Mám jich opravdu hodně. Prozaicky si ale teď přeju, aby se Františkovi upravil zdravotní stav a mohli jsme spolu ještě někam vyjet.“
„Já si přeju v klidu se dožít té stovky,“ říká František. „A chtěl bych jí velice poděkovat za péči a za celý život s ní, který byl přátelský, bez výkyvů nahoru dolů. Víceméně jsme si hodně rozuměli. Vždy jsem se s ní cítil klidně, spokojeně. Je mi s ní dobře. Miluju ji, miloval jsem ji a budu ji milovat,“ vyznává se František.
„I já ho miluju, mám ho ráda. Láska není buchta, která se dá upéct. Neexistuje recept. Ale vím, že spolu nejsme ze zvyku, ta láska tam je.“
Co se nepovedlo na první dovolené? Jak moc se podle nich změnily vztahy od 50. let? Kdy se strachovali o svého nejstaršího syna? Jaký zažili největší trapas v manželství? Poslechněte si příběh platinového páru v pořadu Zlatá láska.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor

Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.






