Myšlenky Martina Bubera
Ve dvou předchozích pořadech jsme již naslouchali myšlenkám Martina Bubera, i v Čechách dobře známého židovského filosofa. Před druhou světovou válkou v Praze několikrát přednášel, po listopadu 1989 byly do češtiny přeloženy jeho četné knihy. Úvaha, kterou jsme vybrali pro dnešní vysílání, vyšla roku 1996 v knize „Názory“ v překladu Aleny Bláhové.
Každého člověka se jednou, jakkoli krátce a záhadně, dotkne působení Bezpodmínečného; čas života, kdy se tak stane všem, zveme mládí. Každý člověk zažívá v této době hodinu, kdy se k němu sklání nekonečno, aby v něm obstál: aby obstál silou svého pohledu a vytvořením symbolu, v oddanosti a odpovědi. Každý člověk je v tomto nejvnitřnějším smyslu určen k religiozitě; a právě to znamená ona otevřenost všemu, jež obestírá mladého člověka: nejenže je jeho duch otevřen všemu, ale je otevřen i veškerenstvu. Většina lidí však své určení mine. Lhostejno, zda zůstanou v duševním okruhu tradičního náboženství nebo se mu odcizí, zda dále věří a praktikují to, co jim ukládá symbolický řád tohoto náboženství, nebo zda jeho výzvu odmítnou: neobstojí v doteku Bezpodmínečného, nýbrž vyhnou se mu, nezmocní se jej nazírající a tvůrčí silou, oddaným a odpovídajícím činem, ale odvrátí se od něj k podmíněnosti. Podmíněnost však neznamená věci tohoto světa, nýbrž věci zbavené zasvěcení, jež se vyhnuly posvěcení, oloupené o spjatost s Bezpodmínečným. Neboť tomu, kdo se mu dává – ať již ho nazývá jakkoli -, tomu se zasvěcují a posvěcují všechny věci, v jeho styku s nimi se ohlašuje božská přítomnost, a všechno je smrtelné. Kdo se mu však zapře, odžije svůj život uprostřed nesvatých podmíněností, stále obklopen shonem, a naplnění zpráchniví v jeho ruce.
Nejde tedy o to, předepisovat mládeži náboženství a uvádět ji do řádu toho, co má vědět a činit, nýbrž o to, abychom v ní probudili náboženství, které je v ní latentně přítomno; to jest: připravenost obstát v doteku s Bezpodmínečným. Nejde o to kázat mládeži, že toto a nic jiného je Boží zjevení, nýbrž ukázat jí, že každá věc je schopna stát se nádobou zjevení; ne jí oznamovat, že Bohu se má sloužit tímto a žádným jiným úkonem, nýbrž odhalit jí, že posvěcený je každý čin, v němž zazáří jednota; nepožadovat po ní, aby za jedině závazné pro svůj život přijala něco, co se stalo někdy v pradávné minulosti, nýbrž potvrdit jí, že „každý člověk má svou hodinu“, hodinu, kdy se před ním otvírá brána a on může zaslechnout Slovo.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.