Na bohnickém hřbitově odpočívají blázni. Možná je mezi nimi i Gavrilo Princip

25. leden 2018
Hřbitovní brána

Nejtemnější, nejtajemnější nebo místo s nejnegativnější energií v Česku. Takovými přízvisky se nálepkuje bývalý bohnický ústavní hřbitov. Rozkládá se přibližně na dvou a půl hektarech, necelý kilometr západně od Psychiatrické léčebny v pražských Bohnicích. Všudypřítomný porost břečťanu dnes ukrývá na 4 200 hrobů.

Hřbitov byl dokončen a vysvěcen 12. září 1909. O dva dny později na něm jako prvního pohřbili jedenáctiletého ošetřovance bohnického psychiatrického ústavu Františka Janovského. Roku 1951 se zde pohřbívat přestalo. Hřbitov byl později předán Pohřební službě hlavního města Prahy, která ho nevyužívala a nechala zpustnout.

Dominanty pietních prostor představují kaple s márnicí a také mohyla vystavěná na památku vojáků a obětí první světové války, kteří v průběhu hospitalizace v ústavu zemřeli.

Dobrovolník Jiří Vítek se spolu s partou nadšenců před pár lety pustil do úklidu a úpravy hřbitova, který se v průběhu desetiletí stal smetištěm. Odvezli několik desítek tun odpadu, odstranili a stále pravidelně odstraňují křoví a vytvořili místo, kam chodí nejen hledači tajemna, ale především obyčejní lidé. Na procházku, zapálit svíčku, poslechnout si příběhy lidí, kteří tu odpočívají.

Vrah následníka trůnu

Jeden z hrobů by prý mohl patřit Gavrilu Principovi, bosensko-srbskému politickému aktivistovi, který 28. června 1914 v Sarajevu spáchal atentát na následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda d’Este a jeho manželku Žofii Chotkovou. Vrah následníka trůnu sice zemřel v Terezíně, ale v Bohnicích se tři dny po jeho smrti konal jakýsi pohřeb za dohledu vojáků právě z terezínské pevnosti.

Hroby porostlé břečťanem tvoří vlny

Jediný neporušený náhrobek patří Marii Tůmové. A Jiří Vítek pátrá i po dalších jménech a příbězích pohřbených lidí. „Tady vedle Marie vidíte jeden z posledních náhrobků, které jsem našel. To je František Bílek,“ říká. Náhrobek ležel pod břečťanem, Jiří s kolegy ho postavili a to samé plánují udělat s dalším opodál ležícím náhrobkem. Není to ale jednoduché, ani ne tak fyzicky. Těžší je vymyslet, jak náhrobek umístit, vyrobit nějaké základy, aby vydržel různé povětrnostní podmínky, silný vítr a podobně.

„Zrovna teď stojíme před kaplí,“ ukazuje Jiří Vítek, „v ní natáčel Miloš Forman film Amadeus. Tu pasáž, kdy pohřbívají Mozarta do hromadného hrobu a z kaple vycházejí v dešti dva muži. Tak to je točené tady.“

Ideou do budoucna je zachovat atmosféru bohnického hřbitova bláznů a zakonzervovat kapličku, aby vydržela ještě alespoň několik desetiletí. Spoustu věcí na hřbitově objevíte až za svitu baterky, třeba různé nápisy na náhrobcích, ale tou dobou sem vyrazí spíš silnější povahy. Otázkou je, jestli by se měli bát víc živých nebo mrtvých.