O obětním řádu

Obětní kult podle židovské tradice se uskutečňoval jen v době existence jeruzalémského chrámu. Po jeho zničení zanikl. Slavný středověký židovský učenec Maimonides soudí, že tento obětní kult nelze vysvětlit racionálně. Ve svém díle „Mišne Tora“ řadí oběti do kategorie tzv. „chukim“, tedy Božích zákonů, jejichž důvody se vymykají lidskému chápání, a na jiném místě učí, že kult obětí bude obnoven v době Mesiáše.

„Kdokoliv se pokouší do detailů prozkoumat přinášení obětí,“ napsal doslova Maimonides,“je v mých očích bláhovec.“ Tento názor v podstatě sdílejí všichni další významní vykladači s výjimkou zastánců symbolické interpretace.

Symbolický výklad obětního kultu načrtl ve 12. století především rabínský učenec ze Španělska Avraham Ibn Ezra. Opírá se o základní myšlenku, že život hříšníka je dán Bohu, ale Bůh ve své shovívavosti dovoluje hříšníkovi, aby byl zastoupen bezúhonnou zvířecí obětí.

Skutky člověka obsahují tři složky – myšlenku, slovo a čin. Proto Tóra nařizuje pokládat ruce na hlavu obětovaného zvířete, což odpovídá činu. Toto gesto totiž symbolicky představuje přenesení viny. Dále Tóra vyžaduje vyznání hříchů, což odpovídá slovu. K myšlence se konečně váže příkaz spálit vnitřní části obětovaného zvířete, sídla myšlení a instinktů. Když takto člověk poskytl oběť, uvědomil si, že on sám by propadl smrti nebýt milosti Prozřetelnosti, která přijímá oběť místo něho.

Tato linie byla též označena jako „právní“, a to s ohledem ke zmíněnému zastoupení hříšníka, na níž spočívá. Nejvýraznějším stoupencem takového výkladu se stal rabín Samson Rafael Hirsch žijící v 19. století v Německu. Podle něho je symbolismus skutečná nauka, která má své zákony, pravidla a normy. Každé v Tóře popsané gesto má svůj dosah, každý detail svou důležitost, každá zvláštnost svůj význam. Díky symbolické hodnotě vykonaných úkonů je obětní řád s to vyvolat u člověka určité myšlenky či přesně vymezené pocity, které ho pozvedávají a zdokonalují.