Petr Vizina

Do nedávna se zdálo, že v Česku nemáme na novoroční projevy štěstí. Člověk čeká myšlenky stmelující, ale dostane účetní uzávěrku a pan účetní ještě sám sebe vychválí.

„Dělám věci, které mě sžírají. Dělal jsem sérii portrétů Goebbelse, ale vlastně to není o něm, ale ,pocta‘ těm, co mi lezou na nervy,“ říká výtvarník Matoušek. (Repríza.)

Jmenuje se Mikuláš Vymětal a zastává se těch, kdo jsou na okraji: Romů, muslimů, migrantů nebo stejnopohlavních párů. 

Její dokumentární filmy připomínají detektivní pátrání po lidech ze ztracených fotografií nebo filmových záběrů.

„Ze začátku to byl strach – z něčeho neznámého, strach o budoucnost, jak se budou věci dál vyvíjet. A pak přišly prázdné ulice, což bylo neuvěřitelné,“ popisuje.

„Velitel oznámí, že voják zemřel při plnění služebních povinností a pak přijde úkol pro kaplana: umět ten moment sdílet,“ říká hlavní kaplan Armády ČR Jaroslav Knichal.  

„Zajímá mě průnik líbivé populární hudby s totální experimentální a nepředvídatelnou,“ říká slovenský muzikant Jonatán Pastirčák, který si říká Pjoni.

Někdy už ranní vstávání vylepší pomyšlení na večerní saunu. Zvlášť v ročním období, kdy se člověk budí do tmy, a vrací se za soumraku nebo za tmy domů.

„Už navždy si budeme pamatovat únor 2022 – ať jsme v jakémkoli věku. Protože se nám převrátil svět vzhůru nohama,“ říká ukrajinská režisérka Oksana Moiseniuk. 

„U nás je stále znát to 30leté lavírování od finské architektury po například italskou, ale lepší se to,“ uvažuje známý architekt Josef Pleskot.