Posaďte se na řezníka. V Rejvízu stojí penzion, kde mají židle s karikaturami štamgastů

Historické židle jsou vyvedeny do všech detailů
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Historické židle jsou vyvedeny do všech detailů

Starobylý ráz jako vystřižený z konce 19. století a dřevěné stavby na rozsáhlých horských loukách, takový je malebný Rejvíz, nejvýše položená osada jesenického Slezska. Jednu z největších atrakcí má ale místní restaurace. Ukrývá se v ní totiž kolekci starobylých židlí, na kterých jsou karikatury štamgastů.

K velkému osídlení Rejvízu došlo po roce 1793, kdy přišli z iniciativy vratislavského biskupa Filipa Gottharda Schaffgotsche na náhorní plošinu osadníci z Moravy a zejména z německých zemí. Tím položili základy nové obce, která se postupně rozrostla až na téměř devadesát domů a 400 obyvatel.

Život na Rejvízu zdaleka nebyl tak idylický, jak by se mohlo vzhledem k půvabné okolní krajině zdát. Drsné podnebí neumožňovalo dobré výnosy zemědělských usedlostí, a tak lidé často hledali zaměstnání ve zdejších železnorudných dolech, pracovali v lese nebo zpracovávali dřevo jako stolaři, truhláři či řezbáři.

Přes Rejvíz vedla také cesta spojující nejkratší cestou dnešní Jeseník a Zlaté Hory. Prudké stoupání vyžadovalo přípřež, po jeho zdolání si formani i jejich koně rádi odpočinuli. I proto vznikla na kraji dnešní obce starobylá zájezdní hospoda. Byla postavena již k roku 1795.

Hrbatý pastýř Gill

Její majitelé se pak často střídali a rozhodně se nejednalo o nijak výnosný podnik. V roce 1896 byla hospoda nabídnuta ke koupi manželům Josefu a Anně Braunerovým, vlastnícím truhlářskou dílnu v Jeseníku. Už tehdy nesl hostinec jméno „Zum Seehirten“ (U jezerního pastýře). Název byl spojován s prastarou legendou o hrbatém pastýři Gillovi, jehož duch údajně bloudil v okolí blízkého Mechového jezírka.

Další z dobových pohlednic ze 30. let. Mnohé z techto židlí se nedochovaly

Ještě v Jeseníku se narodil Alfréd Brauner, jeden ze dvou pokračovatelů rodinné tradice na Rejvízu. Vyučil se obchodním příručím a po válce přebíral rodinný hostel. Skutečně hotel, neboť Braunerovým se podařilo hostinec rozšířit a proměnit na hotelový dům. Stále ale zachovávali původní domek, ve kterém začala jejich živnost. Ručně tesané trámy starobylé stavby jsou koneckonců v penzionu dodnes.

Alfréd Brauner z otcovy živnosti ovšem podědil lásku ke dřevu a také řezbářskou zručnost. Ve volném čase vyřezával dekorace do rodinného podniku, čímž vytvořil spolu s bratrem Josefem značnou část jeho výzdoby.

Největší atrakce začala vznikat před první světovou válkou. Kolem roku 1910 se Alfréd Brauner pustil do vyřezávání karikatur štamgastů na opěradla židlí. Pokud host chtěl mít svou podobu, musel si výrobu židle zaplatit, ale kdykoliv do restaurace přišel, měl právo si na ni sednout. Je tam karikatura písaře i lesního, bláznivě zpívající Betty i kostelníka, kominíka a řezníka a dalších postaviček dávného Rejvízu. Židle se staly oblíbenou atrakcí a pomohly hotelu získat jméno i ve vzdálených krajích.

Židle jako movitá kulturní památka

Židle kupodivu přežily válku a do jisté míry i poválečnou dobu, která se ke všemu „německému“ nestavěla příliš shovívavě. Poznal to i Alfréd Brauner, který po několikanásobném zatčení a věznění zemřel ve sběrném táboře u Brna.

každý štamgast si musel svou židli zaplatit

Na počátku padesátých let sloužil penzion U jezerního pastýře jako rekreační zařízení ministerstva vnitra a nesl podle ministra Václava Noska jméno Noskova chata. Pamětníci tvrdí, že právě v té době zmizela část výzdoby penzionu i vzácných židlí. Nakonec ovšem byly vyhlášeny movitou kulturní památkou a zaevidovány.

Dnes zdobí selskou světničku v nejstarší části současné chaty. Kromě nich jsou tam k vidění i další části původní výzdoby hostince včetně repliky sochy jezerního pastýře Gilla, kterou vytvořil v polovině 19. století významný jesenický řezbář Bernhard Kutzer z Horního Údolí. Originál sochy podle místního historika Sotirise Joanidise byl prý ukraden v roce 1939 z jesenického muzea a věnován Adolfu Hitlerovi k jeho padesátinám. Na konci války socha patrně shořela v říšském kancléřství.

Přesto dnes najdeme vyřezávané židle i v běžně používané části hostince. Ty zpodobňují současné štamgasty, kteří si je za úplatu mohou nechat vyrobit. Stejně jako před více než 100 lety jsou pak oprávněni si kdykoliv sednout na svou židli.