Při malování mi radí, já se vztekám, ale pak to tak udělám, říká Barbora Srncová o mamince Emmě
Loni na podzim měly společnou výstavu. Emma Srncová je výtvarnice, Barbora Srncová je malířka. Jaký je mezi tím rozdíl?
„Já jsem výtvarnice, ta má širší záběr. Dřív jsem dělala i inscenaci, výpravu k divadlu, šila jsem opony, malovala kulisy. A nikdy jsem nemalovala ničím jiným než olejem. To kreslení umí Bára mnohem líp než já,“ vysvětluje Emma, která klidně pomaluje celou oponu, mnohem větší problém je pro ni namalovat něco do památníčku. „Máma se potřebuje pořádně rozmáchnout. Já mám k velkým plochám spíš ostych. Malovala jsem třeba na láhev vína nebo pštrosí vejce,“ doplňuje Barbora.
Emma Srncová už je babička, brzy oslaví neuvěřitelné 80. narozeniny. Maluje pořád, i když přiznává, že už to není tak jednoduché jako dřív, a proto většinu zkušeností a organizování předala Báře. „Máma byla spíš generál, ale už ustupuje a myslím, že to tak má být. Obě jsme ve znamení Lvice, tak teď už tu sílu taky pociťuju.“
Malování jako terapie
Obě mají podobný styl a raději kreslí veselé obrázky. „Jen jeden nevystavuju, ten je z období, kdy mi umíral můj třetí manžel. Ten neodpovídá těm ostatním. Vždycky, když jsem měla problém, tak jsem si zalezla do nějakého obrazu a tam jsem si udělala svůj svět a humor. Třeba Jiřího Srnce (otec Barbory – pozn. redakce) jsem namalovala jako malýho zlobivýho chlapečka, jak tahá psa za ocas. Lidi v depresích často začnou malovat a pomáhá to. Mě malování hrozně motivuje,“ vypráví Emma.
I Barboře malování obrazů pomáhá. „Mám vlastně dva styly. Jeden je barevný a veselý. Jsou stylově podobný jako maminky, protože se to od nás chce a je to třeba v zadání. A pak mám ty, které si maluju jako terapii. Je to o poznání sama sebe. Po rozvodu jsem se postavila před plátno a vůbec nevěděla, co budu kreslit. Tak jsem si s tím tak hrála. Tyhle obrazy jsou jen pro mě, nevím, jestli je někdy ukážu, ale mám jich už asi dvacet.“
Matka s dcerou jsou si vzájemně oporou a během tvorby si radí. „Máma je první kritik, kterej to vidí, a konzultujeme to. Já se vztekám, ale pak to udělám většinou tak, jak řekla.“ „Taky se během malování zeptám, jestli tam Báře třeba něco vadí. To první kouknutí je hrozně důležitý,“ potvrzuje Emma.
Herecká minulost
Barbora se jako herečka objevila ve více než 20 filmech, poté práci před kamerou opustila. „Myslela jsem, že je správné věnovat se rodině. Ale nevzpírám se, kdyby něco přišlo. Točila jsem hezké věci a je pravda, že dnes se točí zase trochu jinak.“
Emma také hrála, ale jako herečka se nikdy necítila. „Já byla manekýna a uměla jsem pózovat, ale že bych byla nějaký objev, to ne,“ směje se s nadhledem Emma a dodává: „Já nejsem hysterická a myslím, že herečky by měly být trochu hysterické, aby ze sebe ty emoce dostaly, já se pořád kontroluju.“ „Ano, já občas umím ty emoce pustit,“ připouští s úsměvem Barbora.
Podle čeho se rozhodují, jaké obrazy pošlou na výstavu? Proč Barbora dlouho nechtěla se svou maminkou vystavovat? Kde berou inspiraci? Poslechněte si v pořadu Slavné dvojice.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.