První pomník obětem tábora v Letech stojí dodnes v Mirovicích

O táboru se pak dlouhá léta nemluvilo, jako by nikdy ani neexistoval. V 70. letech 20. století byl na jeho místě vybudován velkokapacitní vepřín.

V roce 1995 se začal o hroby obětí tábora zajímat Výbor pro odškodnění romského holocaustu v čele s Čeňkem Růžičkou, byli všichni překvapeni, že v Mirovicích byla už od roku 1992 pamětní deska. Na místním hřbitově ji nechal umístit tehdejší starosta Adolf Vodrážka.

„Pro mě to byla výjimečná osobnost. My pozůstalí jsme mu dodnes vděční,“ říká Čeněk Růžička.

Pamětní deska byla první připomínkou obětí tábora v letech:

„Já jsem se do Mirovic přiženil v roce 1964. Můj tchán zakoupil domek po jednom z bývalých bachařů tábora. Přišlo mi tehdy podivné, jak se ten člověk chtěl domu zbavit a z Mirovic odejít. Proto jsem se začal zajímat o to, co se tady vlastně dělo. Byl jsem z jiného kraje a nic jsem o tom nevěděl,“ říká Adolf Vodrážka.

Svědomí jednoho bachaře

Podstatnou část tragické historie se pak dozvěděl v sedmdesátých letech, postupně se setkával s lidmi, kteří dobu protektorátu pamatovali – s lékařem, sousedem, hrobníkem… Dozvídal se tak, co se v letském táboře dělo. Kauza byla ale pro tehdejší režim nevhodným tématem, které ani nebylo konkrétně zaznamenáno v kronice města.

„Četl jsem místní kroniku od historika a učitele Tomana, který vše popsal jako zprávu: že tady byla záchytná stanice pro kočující Romy, ale nic podstatného o utrpení a o tom, co se tam dělo. To jsem se pak dozvídal od různých lidí, kteří viděli Romy, jak pracovali na zdejší silnici a v lese.“

Příběh tábora a jeho obětí poznal dokonale.

„Dneska už jej nemůžeme tak poznat, jak jsem jej poznal já. Já jsem opravdu mluvil s lékaři, kteří sem chodili ošetřovat vězně. Mluvil jsem i s dozorci. Poslední dozorce, který tady v Mirovicích byl, se odstěhoval do Písku, ale ani tam neměl klid, a nakonec zamířil do Prahy. Cosi ho tížilo. Jeho žena nechtěla pryč, u toho jsem byl, ale on řekl: Ne, když se odsud neodstěhujeme, já se tady oběsím. Něco se tady muselo stát, co si pak nesl ve svém svědomí. Každý člověk, i když je bachařem, tak může být taky člověkem a může dát najevo, že s těmi vězni cítí a nezneužívat svého postavení. On zřejmě, a nebyl sám, překročil nějakou hranici a svědomí už mu nedalo pokoje a klidu.“

Pomník jako začátek

Když se pak stal Adolf Vodrážka starostou, začal pracovat na nápravě křivdy, která se Romům stala.

„Řekl jsem na zasedání rady, že není možné, aby se Mirovice chovaly netečně k tomu, že je na hřbitově pohřbena větší část dětí a dospělých z tábora. V roce 1991 se začal připravovat pomníček, který byl pak postaven na hřbitově. Tehdy o Letech nikdo nevěděl a nikdo netušil, jak bude celý příběh pokračovat. Netušil jsem to ani já. Cítil jsem prostě povinnost připomínat tuto křivdu a chtěl jsem, abychom si uvědomili, že tady nevinně umírali a trpěli lidé a že nejde dělat, jako by se nic nestalo.“

„Já jsem vzkříšení a život.“ Tento výňatek e evangelia nechal Adolf Vodrážka na pomník vytesat.

„A pak jsem tam napsal několika slovy, že je to věnováno obětem, lidem, kteří tady v té době pracovali za nelidských podmínek, prostě tady žili a zemřeli.“

V roce 2017 pak bylo rozhodnuto o vykoupení vepřína státem, o rok později pak dostalo pietní místo do své gesce Muzeum romské kultury v Brně.