Rovnocenné volební právo získaly ženy až ve svobodném Československu roku 1919

První zemí, která ženám přiznala právo volit, byl roku 1893 Nový Zéland. Tou dobou si o cestě k volebním urnám mohly ženy v Česku nechat jen zdát, tedy až na několik výjimek.

Za Rakouska-Uherska mohly svou vůli ve volbách do říšské rady vyjádřit například bohaté ženy pocházející z velkostatkářské kurie, avšak pouze prostřednictvím plnomocníka.

Vznikaly petice za zrovnoprávnění, byl ustanoven Výbor pro volební právo žen. V roce 1907 však vešla v platnost volební reforma, která voličky vůbec nebrala v potaz. Mezeru v novém zákoně objevila Františka Plamínková. Nepovoloval sice ženám aktivně ani pasivně volit, neříkal ale nic o tom, že nemohou být voleny. Roku 1908 tedy kandidovalo několik žen, ale první českou poslankyní se stala Božena Viková-Kunětická až o čtyři roky později. I přes to jí byl přístup do poslanecké sněmovny znemožněn.

Rovnocenné volební právo získaly ženy až ve svobodném Československu roku 1919 a o rok později bylo ukotveno v ústavě.