Rozvoj vodáctví u nás je spojený s trampingem
Lidé po vodě pluli už v dávné historii, my vynecháme Indiány, Eskymáky, objevitele i voraře a zaměříme na dobu, kdy se lidé na vodu začali vydávat pro radost a ještě to omezíme na území dnešní České republiky. První kánoe se podle historických údajů v Čechách objevila roku 1875, kdy ji zakoupil od anglických handlířů roudnický lékárník Ferdinand Zinke.
O skutečném rozvoji vodní turistiky ale můžeme hovořit až o několik let později. V období začátků organizovaného sportu a olympismu.
„Říká se, že prvním kanoistou nebo vodním turistou byl Josef Rössler Ořovský, známá, taková cimrmanovská postava v českých dějinách,“ míní Martin Bauer, zkušený vodák a majitel půjčoven lodí. Jméno Josef Rössler Ořovský budou znát i vyznavači zimních sportů. Z ciziny nechal přivézt nejen brusle a lyže, ale roku 1910 i žebrové plátnem potažené kánoe.
Roku 1913 vzniká Svaz kanoistů Království Českého, jedním z jeho cílů je zdokonalení české vodní turistiky. Roku 1919 z něj pak vzniká Český svaz kanoistů a vodních turistů. V době První republiky a předválečných u nás byl velmi populární tramping. A protože trampové jezdili na vodu, přináší tato doba velký rozmach vodáctví. Splouvala se hlavně Vltava a to po celém toku po celém toku, a také Sázava či Berounka.
Hlavní lodí byla dvoumístná kánoe. Co se týká materiálů, za první republiky bylo všechno dřevěné, až v padesátých letech se objevuje laminát. A „laminátky“ se většinou vyráběly v loděnicích či po kůlnách na koleni.
Vyhrávejte zahradní grily, zahradní nářadí, knihu Pochoutky z chaloupky a další ceny. Každý všední den v čase 9.45-10.00 v letním speciálu Chalupářské léto. Soutěžte a vyhrajte >>
To už jsme v poválečné době, kdy vodáci objevují další řeky, samozřejmě znají Lužnici a objevují se i na Jizeře, kolem které začíná jako kluk ošlapovat pozdější mistr světa a olympionik Miroslav Šimek z Malé Skály. „Tady na Jizeře se vždycky jezdilo, ale nebylo tak velké a masové jako teď,“ podotýká Šimek. Tenkrát totiž nebylo tak jednoduché si půjčit loď jako dnes. Půjčovny nebyly a znát někoho s lodí bylo velké štěstí. „Můj táta si loď takzvaně uplácal. Když jsem byl malý kluk, tak jsme měli půjčený nějaký vojenský člun a na tom jsme jeli poprvé Lužnici. Byla to strašná dřina,“ vzpomíná kajakář Zdeněk Tunka, otec současného reprezentantka Ondřeje Tunky.
Po laminátu nastupující materiály jako kevlar a karbon se uplatnily na sportovních a závodních lodích, pro vodní turistiku byly velkým přínosem plastové lodě, které vydrží poměrně drsné zacházení a nemusí se tak často spravovat jako lodě laminátové. „Já nezažil opravování dřevěných lodí, ale laminátových ano. Při zájezdu na nějakou divokou vodu byl večer kempem cítit laminát, spravovalo se zběsile,“ dodává Bauer. Mnozí by ale možná večerní opravování vyměnili za většinou ztracenou romantiku minulých časů nejen na vodě.
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.