Sbírka se měla jmenovat Třetí zuby, ale nechtěl jsem psát poezii do skleničky, říká lékař Vladimír Šrámek

Číslo zůstává nezměněno, je-li děleno nulou, říká Wikipedie, která ví skoro všechno. Ale není to tak jednoduché. O samotném procesu potom dále podrobně pojednává, popisuje i historii matematických pokusů takového dělení a dochází až k tomu, že v některých případech může být výsledkem i nekonečno. A to už je něco úplně jiného. Co to tedy znamená, pokud se Děleno nulou jmenuje kniha, v našem případě sbírka veršů brněnského básníka a lékaře Vladimíra Šrámka? Je to hádanka, nebo snad vtip?

Čtěte také

Jsem naturalizovaným Čechem na Moravě, říká lékař a básník Vladimír Šrámek

Jak tvrdí někteří kritici: dílo by mělo promlouvat samo a k jeho interpretaci není třeba osobu autora vůbec znát. Tak tedy: „užovka Úhlavy / plazí se údolím / až k přehradě klád / Hamry po nás dvou / kladivem nemáchnou / vše do kopce – i pád.“ To píše Vladimír Šrámek v básni s názvem Šumava. Vybral jsem si na úvod právě ji, protože Šumava, potažmo její podhůří, patří k tomu, co máme s Vladimírem společné. Došlo mi to už před několika lety nad jeho předchozí knihou (plná ústa hladová). Jižní Čechy ale nejsou jediným územím, za nímž se básník ve své nové knize ohlíží. Děleno nulou má své těžiště v Brně, mezi řekami Svratkou a Svitavou, mezi básníky, kterým jsou některé z básní dedikovány, mezi nemocnými a lékaři a rodinou. V tomto směru tedy Šrámek na svou předchozí knihu opravdu navazuje, jako by témata (plných úst hladových) dál rozpracovával.

Vše je vyděleno nulou, zdánlivě tedy žádný posun, ale atmosféra jako by houstla – nad řekou se válejí mlhy, a když jimi zasvítí slunce, pozlatí jen frčky na uniformách. Je tedy možné konstatovat, že „všude válka, i u nás v údolí“, jenže „žádní kámoši po Svratce neplujou“ a i strakapoudi v sadu se svou barevností jsou jako „zatoulaní vojáci od Slavkova“. Jako by se nic nezměnilo a zároveň se změnilo mnohé. „Rouškou si všichni kryjí ústa / měsíc necouvá nedorůstá / a slunce pošlo.“ Touto básní Šrámek připomíná covidovou dobu, kterou jako lékař v brněnské Fakultní nemocnici u svaté Anny prožíval a pozoroval z bezprostřední blízkosti, při níž jako by se vše zastavilo v neměnnosti.

Název přijde sám

Kniha Děleno nulou je rozdělena do tří oddílů – Bylo (i nebylo), Tady (i tam) a Teď (a pak). Z jejích básní je patrné i to, že se básník snaží svět znovu rozhýbat, ohledat pečlivě někdejší jistoty a znovu a znovu začínat.

V rozhovoru Vladimír Šrámek vysvětluje, že sbírku chtěl původně pojmenovat Třetí zuby. „Já názvy nevymýšlím, já na ně čekám,“ uvažuje. „Prvotně jsem si vybavil, že mi ty třetí zuby ještě narostou – ještě chci žít, ještě chci kousat. Ale teprve pak mi až hloupě došlo, že to jsou taky ty třetí vyndavací zuby. Najednou tam byl tenhle dvojsmysl – a to se mi nechtělo, psát poezii do skleničky. Tak jsem od toho názvu upustil.“

Kromě povídání o literární tvorbě, cestování a o životě vůbec padla i otázka na důchod. „Těšíš se, že teď budeš mít prostor na psaní, nebo se toho obáváš?“ ptá se Radek Štěpánek. – A Vladimír Šrámek vysvětluje, že z Fakultní nemocnice u svaté Anny ještě úplně neodchází. „Jen jsem trochu změnil náplň práce a necítím se deprivovaný. Kromě náměstkování pro vědu a výzkum jsem se začal zajímat o paliativní medicínu. Na ARO máte k smrti blízko, ale zároveň spoustu věcí z těch pokračujících fází – když je člověk doma – neznám. Rád bych se o tom dozvěděl víc. Služby v nemocnici a přímou odpovědnost už ale nemám. Rád bych taky přikročil ke koníčkům, ke psaní. A když mi nepůjde psaní, tak si budu víc číst. Španělsky je důchodce jubilado a já v tom slyším tu oslavu – jubileum. Tak proč si tu poslední etapu po letech práce nezpříjemnit a opravdu si ji neužít?“