Svátek „Lag be-omer“

Osmidenní židovský svátek vysvobození z egyptského otroctví, Pesach, který letos připadl na druhou polovinu dubna, je přímo spjat s následujícím Svátkem týdnů, známým pod hebrejským názvem Šavuot. Jako most napříč časem se mezi oběma svátky klene období sedmi týdnů zvaných hebrejsky omer. Podle židovského kalendáře připadá většina z těchto 49 dnů na měsíc ijar. Ten sice svým hebrejským základem odkazuje ke slovu "or" neboli "světlo", ale židovská historie dokládá, že v tomto jarním měsíci světlo přízně a pokoje Židům příliš nezářilo. Naopak, k celému období omeru mezi svátky Pesach a Šavuot se váže několik smutných událostí, kvůli nimž je tato část roku považována za čas polovičního smutku.

Z pohrom se připomíná především kruté pronásledování Židů za panování římského císaře Hadriána ve 2. století. Když samolibý vládce rozhodl, že na místě jeruzalémského chrámu bude vybudována svatyně Jupitera, Židé se vzbouřili. Pod vedením Bar Kochby osvobodili nakrátko svou vlast, ale nakonec podlehli římské přesile. Hadrián poté zakázal vykonávat tradiční židovské obřady a zvyklosti a svou nenávist obrátil především proti učencům Tóry a jejich žákům. Desítky tisíc Židů byly tehdy pobity, podobně jako počátkem 11. století při první křížové výpravě. Zejména na paměť těchto dvou událostí se v době mezi svátky Pesach a Šavuot nekonají v tradičních židovských společenstvích svatby ani jiné oslavy. Striktně praktikující Židé si také na znamení smutku nestříhají vlasy. Výjimku z těchto smutečních ustanovení tvoří jen jeden jediný den v sedmitýdenním období omeru: den 33., hebrejsky "Lag be-omer".

Podle Talmudu přestali tehdy umírat žáci věhlasného rabínského učence Akiby. Pozdější podání upřesnila, že v uvedený den ustalo vraždění Akibových žáků římskými vojáky. Žákům se navíc podařilo zachránit i několik svitků Tóry - hebrejského Písma. Díky statečnosti a odhodlání studentů tak náboženská tradice zůstala zachována pro budoucí generace, židovský národ unikl duchovní a vlastně i fyzické zkáze. „Lag be-omer“ je proto slaven především jako svátek žáků, všech těch, kdo v Božím učení a předávání učenosti spatřují smysl života. Tento rys svátku zdůrazňuje též druhá událost, která se v židovské historii váže ke 33. dni omeru. Podle tradice měl v tento den zemřít rabín Šimon bar Jochaj. Tento židovský mystik a kabalista z 2. století je mnohými považován za autora Knihy „Zohar“ neboli „Knihy Záře“, základního díla židovské mystiky. V Meronu na severu Izraele, kde je Šimon bar Jochaj pochován, se na „Lag be-omer“ scházejí tisíce jeho následovníků a obdivovatelů. Ohně hoří po celou noc a zbožné písně oslavují vědění velkého mistra.

Svátek „Lag be-omer“, který právě dnes Židé slaví, spojuje myšlenku boje za duchovní a národní svébytnost s vírou v hluboká, stále nepoznaná tajemství Božího učení. Symbolem obou těchto idejí je luk, který se v souvislosti se svátkem objevuje v řadě vyobrazení. Luk se šípy znázorňuje nepoddajnost židovského národa před všemi nepřáteli, zatímco luk jako oblouk odkazuje svým tvarem ke křivce duhy. Ta je pro kabalisty odvěkým symbolem budoucího vykoupení, Božím znamením, jež jednou světu ohlásí příchod Mesiáše.