Vydejte se po stopách hrdinů, charedim v Izraeli nechtějí na vojnu a jak zpívat v ladinu

Po stopách hrdinů

Utéct z Osvětimi bylo v podstatě nemožné. Přesto se to přesně před 80 lety, v dubnu 1944, povedlo dvěma Slovákům: Rudolfu Vrbovi a  Alfredu Wetzlerovi. Ale to není všechno. Když došli do Žiliny, sepsali úplně první detailní zprávu o tom, jak to ve vyhlazovacím táboře chodilo. Ta se pak dostala na Západ. Trasa z Osvětimi do Žiliny je dlouhá asi 130 kilometrů. Je možné ji pěšky ujít za 6 dní. A to díky iniciativě Mezinárodního křesťanského velvyslanectví Jeruzalém ICEJ. Ten letos už podesáté v létě organizuje dva takové „pochody po stopách hrdinů“. Podrobnosti nám už prozradí Karin Vik přímo z ICEJ.

„Dcera Rudolfa Vrby, Zuzana Vrbová, si stejně jako její otec přála, aby lidé nezapomněli na útěk, který spolu s Alfrédem Wetzlerem úspěšně uskutečnil. A proto vyhledala Fedora Gála, který se sám narodil v terezínském ghettu v roce 1944 a je sám přeživší holokaustu. A oslovila ho s tím, že bych chtěla vytvořit nějaké memento na počest útěku, ale ne z kamene. Něco, co by neslo tu myšlenku, něco, co by bylo takovým ,živým památníkem‘. A Fedor Gál byl pro takovouto věc ten správný. V rozhovorech mezi ním a Zuzanou Vrbovou vnikl nápad jít po stopách útěku fyzicky, a vytvořit tak ,živý památník‘ tvořený lidmi, a ne kameny. Fedor Gál se tak vlastně stal jakýmsi duchovním otcem takového památníku. A on potom oslovil Mezinárodní křesťanské velvyslanectví Jeruzalém. Před 10 lety oslovil českou pobočku, aby se chopila organizace pochodů. A my jsme v ICEJ řekli, ,ano‘,“ vysvětluje Vik pozadí a vznik myšlenky pochodu.

Jak pochod probíhá? Kudy vede cesta? Karin Vik sama cestu z Osvětimi do Žiliny šla také. Co bylo pro ni na cestě nejdůležitější, co ji oslovilo? Poslechněte si celý rozhovor Noemi Fingerlandové.

Ultraortodoxní Židé nechtějí na vojnu

Je možné studovat Tóru a zároveň sloužit jako voják v armádě? Na to jsou v Izraeli různé názory. Proti zrušení tradiční výjimky z povinné vojny pro mladé muže se v posledních týdnech ostře bouří ultraortodoxní komunita. Jejich odpor je značný, ale rozhodnutí izraelského nejvyššího soudu je konečné. Pokračuje Gita Zbavitelová.

„Nejvyšší soud v červnu rozhodl, že charedim na vojnu musejí. Izrael je ve válce a potřebuje vojáky. Soud také vládě nařídil, že musí přestat financovat ješivy, které k odvodu nepošlou stanovený počet studentů, a zakázal vyplácet přídavky na školku pro děti charedim, kteří na vojnu nenastoupí,“ vysvětluje Zbavitelová.

„Nařízení Nejvyššího soudu vyvolalo bouřlivé odmítnutí ultraortodoxních rabínů i studentů ješiv. Podle nich je vojenská služba neslučitelná s jejich způsobem života, a rabíni proto vyzvali mladíky, aby k odvodům nechodili,“ pokračuje Zbavitelová.

„Armáda však koncem července rozeslala prvních tisíc povolávacích rozkazů. Povolala ultraortodoxní muže ve věku 18 až 26 let, většinou vysokoškolské studenty, pracující nebo držitele řidičského průkazu – tedy takové, kteří nestudují v ješivách ,na plný úvazek‘. Náměstek nejvyšší státní zástupkyně však armádě nařídil, že musí povolávat všechny charedim bez rozdílu,“ dodává Zbavitelová.

Proč do nynějška ultraortodoxní Židé na vojnu nemuseli? Co se stane tomu, kdo na vojnu nenastoupí? A stalo se už, že by ultraortodoxní muži šli do armády dobrovolně? Poslechněte si celý příspěvek Gity Zbavitelové.

Misterios del Amor

Léto tradičně patří nejrůznějším festivalům. A ty často vybízejí k poznávání židovské kultury v nových kontextech. Příležitost měli před několika dny i návštěvníci festivalu Rosa Bohemica. A to na koncertě v působivé atmosféře nedostavěného gotického chrámu v Panenském Týnci na Lounsku. Zazněly tam sefardské písně v podání několika výjimečných muzikantů z projektu Misterios del Amor. Přímo na místě natáčela Kateřina Havránková.

„Třeba ta úkolébavka Durme, Durme, to je úplně prostinká melodie, kterou můžou zpívat maminky doma. A je to jenom fragment, který najednou funguje i sám o sobě a dá se vrstvit a hledat cestu k tomu, jak z toho udělat trošičku větší formu, ale snažíme se zachovat ten písňový charakter,“ říká zpěvačka, pedagožka a sbormistrně Eliška Tesařová.

Pátrání Elišky Tesařové po hudbě sefardských Židů začalo u Vladimíra Merty, který kdysi s Janou Lewitovou vydal soubor sefardských písní z 15. století, a k tomu vytvořili i české překlady. Postupně se této hudbě Eliška Tesařová začala věnovat a studovat ji.

Co je jazyk ladino? A co Elišku Tesařovou na sefardské hudbě nejvíc oslovuje?

Poslechněte si celý magazín Šalom alejchem.