Vzpomínka Oty Pavla

Zastihlo mě to na Příkopech. Uviděl jsem na stánku „Vojáka“, ale měl jsem v kapse jenom celou korunu a nějaké drobné. Přál jsem si, abych měl ty tři koruny na toho „Vojáka“. Pak jsem je našel, koupil jsem si ho a šel si sednout na záchodky, ale neměl jsem už ani na zaplacení záchodku, a taky jsem si říkal, že by to bylo nedůstojné. Na ulici jsem číst nemohl, padal sníh. A tak jsem šel do Slovanského domu a sedl si do restaurace a číšník se mě během čtení asi třikrát ptal, co chci. Řekl jsem: „Až potom.“ A když jsem dočetl, začal jsem brečet a slzy mi padaly na ten bílý ubrus.

Pak jsem se sebral a za tuzexové bony, co jsem měl u sebe, jsem si pro sebe koupil za odměnu nejlepší propisovací tužku na světě, červeného Parkra a Cinzano, které měl rád táta. Když jsem přijel domů, dal jsem si toho červenýho Parkra do vitrínky, kde mám fotku táty a pana Proška a jak drží štiky a připíchl jsem tam název „Smrt krásných srnců“. A teprve teď jako by mi někdo tu smyčku sundal definitivně z krku a mně se uvolnilo. Pak jsme pili Cinzano, jaké měl rád táta, a byl jsem šťastný jak za mlada, kdy všechno bylo před námi.

Mně v této chvíli ani tak nešlo o to, jestli je ta povídka dobrá nebo špatná, i když jsem si myslel, že je dobrá, ale o to, že jsem to dokázal, že jsem to napsal o panu Proškovi a že to vidím černé na bílém. K celému příběhu se přidružovalo ještě to, že dnes vychází příběh o Židovi, který nebyl podělaný, a jak je to krásné, že to vychází právě dnes. Ty píšeš, že tě deprimuje, co se dnes říká o židech, říkali mi to i jiní židé, ale tato povídka je pobídkou a troubením do útoku, že jsme dovedli i Hitlerovi ukrást srnce a že se nepoděláme.