Zákony kašrutu

Tóra dělí čtyřnohé živočichy podle dvou rozlišovacích znaků: přežvykování a rozpolceného kopyta. Každého živočicha s těmito znaky je možno jíst. Všichni ostatní živočichové jsou pro stravu zapovězeni. Rovněž ryby jsou posuzovány podle dvou charakteristik: šupin a ploutví. U ptáků jsou některé zapovězené druhy přímo vyjmenovány – obecně k nim patří všichni dravci. Plazi jsou až na malé výjimky zapovězeni.

Z jakých kořenů ale uvedené zákonodárství vyrůstá? Dobrat se jeho nejvlastnější myšlenkové podstaty je ovšem nesmírně těžké, a proto i naše poznatky o jednotlivých ustanoveních kašrutu budou vždy jen domněnkami.

Přežvykování a rozpolcená kopyta – takové jsou dvě vlastnosti, jež dovolují odvodit i zvláštní povahu rituálně čistých čtyřnohých živočichů. Pro život každého zvířete mají rozhodující význam dvě činnosti: vyhledávání potravy a obrana života. Tyto dvě činnosti vykonává i člověk. A přece judaismus odmítá myšlenku, že smysl života je dosažen, jestliže máme „plné břicho“ a „kůži v bezpečí“. Musíme jíst a střežit svůj život, ale péče o duchovní bytí má být podřízena duchovnímu cíli. Proto Tóra zapovídá jíst ty živočichy, kteří mají zvlášť vyvinuté orgány sloužící k trávení nebo k boji. Takovými orgány jsou drápy dravé zvěře či žaludek, jenž přijímá potravu zhltnutou narychlo, bez jakéhokoliv rozlišení, v kusech. Zvíře, které přežvykuje, je ve srovnání s takovými živočichy nesrovnatelně důstojnější. Pokud je to nutné, může také bojovat, ale jeho rozpolcená kopyta mu slouží pouze k obraně – nikdy se nemohou stát nástrojem záludného útoku. Poučení, které z tohoto zákona vyplývá, je nekonečně bohaté a krásné. Není pochyb o tom, že ve své prostotě i velikosti přispělo k jedinečnému charakteru společenství Izraele.

Ustanovení, že rituálně čisté ryby mají mít šupiny a ploutve, zřejmě vychází z podobných zákonitostí: Tímto způsobem byla ze stravy vyloučena většina ryb, které se živí masem jiných vodních živočichů. Šupiny a ploutve však zároveň představují výmluvný symbol, jehož smysl má potvrdit každý Žid „vržený do proudu dějin“. V přeneseném smyslu musíme být vybaveni „šupinami“ – neporušitelným krunýřem, skutečným pancířem, v němž můžeme být sami sebou. Nestačí však zůstat v strnulé nehybnosti, v bezvýchodném osamocení. Potřebujeme také „ploutve“, jež nám umožňují pohyb - jedinou záruku, že odoláme všem nástrahám – a přitom se nezpronevěříme sami sobě. Jaké krásné podobenství pro osud národa, který žárlivě střeží svou svébytnost a jenž se přes veškeré utrpení a nesčíslná ztroskotání vždy znovu vrací do proudu řeky života.