Zamyšlení Leo Pavláta: Jeruzalémský Chrám zůstává věčným symbolem

Leo Pavlát, ředitel Židovského muzea v Praze
Leo Pavlát, ředitel Židovského muzea v Praze

Až do dnešní noci trvá v tradičních židovských společenstvích půst na paměť jeruzalémského Chrámu zahájený včera s příchodem soumraku.

Devátý den hebrejského měsíce av je spolu se Dnem smíření jediným dnem židovského kalendáře, kdy je náboženskou povinností dodržovat přísný půst, a to do té míry, že věřící se mají zdržet nejen jídla, ale i vody.

Smuteční den upomínající na zničení Šalomounova jeruzalémského Chrámu roku 586 před občanským letopočtem Babylóňany i Chrámu druhého roku 70 Římany má přitom svou předehru: tradiční židovská společenství si půsty od jídla připomínají počátek obléhání Jeruzaléma vojsky babylónského vůdce Nebukadnesara II. i den, kdy byly prolomeny hradby města. Tři týdny před smutečním dnem 9. avu je pak v ortodoxních společenstvích zvykem nejíst ve všední den maso a pít víno, o půlnoci se zde pronášejí modlitby za opětovné vystavení Chrámu. V té době se také nekonají žádné slavnosti, věřící nečiní nic, co je jim mimo toto smuteční období zdrojem radosti. O šabatu, který předchází 9. avu, se pak čte z knihy proroka Izajáše text, který připomíná poklesky, za něž je Izrael trestán, licoměrnost bohoslužby, kterou neprovází čistota srdce. To je i tématem vlastního smutečního dne, jehož ústředním textem se stal biblický Pláč Jeremiášův.

Může se zdát zvláštní, proč si věřící židé po více než dvou a půl tisíci letech tak důkladně připomínají ztrátu prvního jeruzalémského Chrámu a neméně zničení Chrámu druhého. Proč se v pohnutí dodnes shromažďují u jeho jediné zachovalé vnější zdi. Vysvětlení je prosté: Chrám představuje symbol. Se ztrátou národní svrchovanosti v dávné minulosti se židé dokázali vyrovnat: jejich náboženský život pokračoval, byť v jiné podobě, judaismus nehledě na těžkosti života v diaspory nezanikl. Chrám však přitom pro společenství Izraele zůstal provždy světlem, k němuž třeba směřovat. Neméně než vzpomínkou na dobu, kdy se židé těšili vládě ve své vlasti, byl a dodnes je připomínkou vznešeného ideálu, jehož je stavba z kamene pouhým znamením. Jeruzalémský Chrám odkazuje k životu a vztahům, které se nenaplnily kvůli selháním člověka. Je výzvou k uvědomění si vlastních provinění, pobídkou k pokorné nápravě. Talmud upřesňuje, že první Chrám byl zničen kvůli modloslužbě, smilstvu a krveprolití. Příčinou zániku druhého Chrámu pak měla být neopodstatněná nenávist mezi lidmi. A jsou to především tato provinění, která podle židovské tradice brání nastolení všelidské harmonie, úplnému vysvobození nejen židů, ale celého lidstva. To má před očima všech stvrdit vystavění třetího mesiášského Chrámu. Je přitom jen symbolické, že podle midraše se Mesiáš narodí 9. avu.

Chrámová hora v Jeruzalémě

Celý pořad Šalom alejchem si kdykoli poslechněte v našem audioarchivu.