Cvokařské muzeum v Rožmitále připomíná zaniklé řemeslo. Každý návštěvník dostane pifli nebo šérku

Replika boty s cvočkami
Replika boty s cvočkami

Rožmitál pod Třemšínem ve Středočeském kraji je navždy spojen se jménem Jakuby Jana Ryby a jeho Českou mší vánoční. Ovšem toto krásné městečko v Podbrdí svého času proslavilo také cvokařské řemeslo. Cvokaři ručně vyráběli kované hřebíky a nejrůznější skoby a cvočky. Jenom v blízkém okolí Rožmitálu bylo počátkem 20. století na 100 dílen a žilo tu přibližně 500 cvokařů

V domě, kolem kterého kdysi chodíval Jakub Jan Ryba hrát na varhany do místního kostela, vzniklo dnes proto malé Cvokařské muzeum. Připomíná místní tradici cvokařství i historii Starého Rožmitálu. Muzeum má rodinnou atmosféru a vstup do něj je volný. Každý návštěvník dostane navíc na cestu krásný suvenýr.

Cvokařské řemeslo proslavilo Rožmitál pod Třemšínem především v dobách první a druhé světové války, kdy se v místních dílnách vyráběly miliony cvočků na vojenská bagančata. Cvokaři, jak si tito kováři sami říkávali, bývali kdysi ve Starém Rožmitále v každé druhé chalupě. Dodnes se proto na Rožmitálsku zachovalo velké množství cvočků na mnoha půdách místních domů.

Ačkoliv vrcholu toto řemeslo dosáhlo během světových válek, cvokalo se tu už od konce 19. století a příležitostně ještě před 70 lety. V 50. letech řemeslo skončilo kvůli tomu, že se začaly vyrábět lepené podrážky bot.

V muzeu si dnes můžete prohlédnout zachovalou dílnu i s cvokařským nářadím a také místnost, která je věnovaná historii cvokařství i samotného Starého Rožmitálu. A nezapomnělo se tu ani na slavné místní rodáky nebo umělce, kteří na Rožmitálsku trávili volný čas – například kardinála Miloslava Vlka, herce Jiřího Sováka, houslistu Václava Hudečka a další.

Dílna působí, jako by ji právě opustil cvokař

Cvokařská dílna je skvěle zachovalá a působí, jako by tu před chvílí někdo skončil práci. Ačkoliv je to velmi malá místnost, uprostřed stojí pec s velkým „cvokařským špalkem“. Není to špalek dřevěný, ale jedná se o velký žulový balvan, na kterém cvokaři v těsné blízkosti výhně kovali. Proti sobě tu u jedné výhně stáli dva cvokaři. A práce to nebyla vůbec jednoduchá. Každý za den vyrobil asi tisíc cvočků. Přitom na výrobu jednoho cvočku bylo potřeba 40 ran kladivem. Denně tak každý musel udělat na 40 000 ran kladivem o váze půl druhého kilogramu.

Původní měch a pec

V dílně nelze přehlédnout velký měch, který má na délku přibližně 1,2 metru. Měchem bylo nutné udržovat stálý oheň a cvokaři ho museli během práce ovládat sami. Jeden cvokař vždy ručně poháněl měch nebo šlapal na nožní páku, aby měl obě ruce volné pro práci u výhně. Ve vitrínách jsou k vidění hřeby nejrůznějších velikostí, ale také různé kramle i skoby. Ty se ale vyráběly pouze v dobách míru.

Cvokaři byli nepostradatelní hlavně za války

Výkovky cvokařů, především pro vojenská bagančata, byly tak důležité, že v obou světových válkách cvokaři nemuseli dokonce ani na vojnu či na práci do Říše. Zato museli vyrábět miliony cvočků do vojenských bagančat. Replika boty okované cvočky je vidět v muzeu, které na dílnu navazuje. Na jeden pár bagančat padlo až 200 cvočků. Ovšem byly to cvočky různých velikostí i názvů. Na podpatek se dávaly „švejdy“, na špičku boty „šérky“ a zespoda drobné „pifle“. Cvočky spojovaly podrážku se svrškem obuvi. V obci se jich zachovalo na půdách tolik, že je mohou v muzeu dokonce rozdávat. Na památku tak dostane jako suvenýr každý návštěvník muzea jeden cvoček z doby první či druhé světové války.