Kibucy jsou symbolem izraelské minulosti i přítomnosti

Kibuc znamená hebrejsky uskupení, ale v užším smyslu označuje kolektivní hospodářství typické pro Izrael. Nijak nepřeženeme, jestliže ho označíme za setrvalou oporu izraelského státu.

První kibuc Degania vznikl roku 1910 v blízkosti Galilejského jezera na půdě zakoupené Izraelským národním fondem ještě během existence Osmanské říše. Jeho zakladateli byli socialismem inspirovaní židovští přistěhovalci z východní Evropy a ideu kolektivismu a společného vlastnictví vzaly za svou i další kibucy. Je paradoxem, že komunistický typ hospodaření se neuskutečnil, jak to předpovídal marxismus, na základě příslušnosti ke společenské třídě; tato myšlenka ve shodě s heslem socialistů „každému podle jeho schopností, každému podle jeho potřeb“ po určitou dobu uspěla jen díky patriotismu stoupenců sionismu.

Před vznikem Izraele, ale ještě v jeho prvních desetiletích, tak členové kibucu nedostávali žádný plat. O veškerém majetku celku, jeho příjmech a výdajích se rozhodovalo většinovým hlasováním. K vědomí rovnosti přispívalo stravování ve společné jídelně, stejné ubytování a oblečení, děti žily v samostatných dětských domech a s rodiči trávily jen několik hodin denně.

Tento průkopnický, později v mnoha ohledech kriticky nahlížený způsob života, se však s časem změnil. Když jsem některé izraelské kibucy krátce po pádu komunistického režimu u nás navštívil, byla to již dlouhá léta společenství, v nichž se hradila mzda podle vykonané práce. Členové se mohli, pokud chtěli, stravovat doma v jednom z moderních domků postavených kibucem, děti již samozřejmě zůstávaly plně u rodičů. Kibuc jako hospodářská jednotka, na niž členové přispívali, však zřizoval jesle a základní školu a plně pečoval o ty, kdo to nedokázali sami.

Svým způsobem to byl přitažlivý model: rodiny s prací na dosah s vlastním soukromím zůstávaly nablízku prarodičům, každý člen kibucu se přímo podílel na rozhodnutí, jak se naloží s jeho příspěvkem. To nemluvě o zasazení kibuců do přírody na způsob osady v rozkvetlé zahradě, jejich nabídce pro volný čas od sportu po kulturu.

Kibucy, kterých je dnes v Izraeli více než 200, také nezůstaly u zemědělství. Především od konce 60. let minulého století se začaly orientovat na průmyslovou výrobu a dnes kromě potravin produkují hlavně elektroniku, výrobky z kovu, plastu a strojní zařízení, nabízejí služby turistům. To vše představuje důležitou položku v izraelském vývozu a rozpočtu země. 

Kibucy jsou ve své většině nenáboženské a přitahují i zájemce zvenčí, často ty, kdo chtějí uniknout ruchu měst. Pro Izrael pak jako svébytný fenomén zůstávají symbolem jeho setrvalosti i pozoruhodného vývoje.