Komentář Leo Pavláta: Když se holokaust vyčítá Izraeli

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Leo Pavlát, ředitel Židovského muzea v Praze

Zítra uplyne 80 let ode dne, kdy nacisté v zřídili v Osvětimi v okupovaném Polsku koncentrační tábor. Ve středu pak Izrael oslaví 72 let své existence. Vzdálená historická data dnes pojí temná souvislost.

Od vzniku původního osvětimského lágru z dubna 1940 nás dělí osm desetiletí. Později k němu přibyly ještě dva tábory, z nichž druhý, Osvětim-Březinka, sloužil od února 1942 do listopadu 1944 k masovému vyhlazování vězňů v plynových komorách. O život v nich přišlo mezi miliónem 300 až 600 tisíci osob. V drtivé většině židovských obyvatel Evropy.

Nacistický pokus o vyhlazení židovského etnika, jemuž padlo za oběť na 6 miliónů lidských bytostí, zůstává dodnes svým záměrem a provedením tragicky ojedinělou historickou událostí. Židé byli odsouzeni k smrti ještě před narozením, přičemž žádný neměl být ušetřen. Záměr vrahů nebyl loupeživě pragmatický, protože konečným cílem nebyl majetek a moc, ale zabít. Do procesu, který končil masovými vraždami, byla zapojena celá německá společnost, smrtící proces byl pojat průmyslovým způsobem.

Je dobré si toto připomenout při příležitosti 72 let izraelské státnosti, kdy se k neonacistickým popíračům šoa řadí po svém další nepřátelé Izraele, a to nejen z politické pravice. Děje se tak již celá desetiletí a antisemité současnosti při tom bezostyšně obracejí tragédii šoa proti Izraelcům, Židům jako takovým.

Pro odpůrce izraelské existence má zpochybnění holokaustu zásadní význam. Na tomto základě zlovolně tvrdí, že „sionistická entita", jak Izrael označují, vznikla po válce oklamáním politiků a veřejnosti, že je výsledkem židovského komplotu. Právě proto antisemité 21. století zastírají skutečný obsah pojmu holokaust a s vědomím jeho emotivnosti rýsují na pozadí izraelsko-palestinského sporu urážlivé paralely mezi Izraelem a nacistickým Německem. Nehovoří přitom fakta, ale nenávist. A co je snad ještě horší: Překrucování historie, postmoderní pohrávání se slovy takto vede k relativizování nacistických zločinů. Jsme svědky banalizace holokaustu, vyprazdňování jeho varovného poselství.

Ne dost na tom, Izrael jako kolektivní Žid současnosti je i v demokratických zemích osočován z toho, čeho se nedopustil, avšak čím židovský národ ve svých dějinách trpěl: apartheidu, rasismu, etnických čistek. Výtky za tyto a další údajné zločiny adresuje židovskému státu OSN, nejednou ústy těch svých členů, kteří notoricky porušují nejzákladnější lidská práva.

Nepleťme se. Těm, kdo s protiizraelskou obsesí falšují holokaust v jeho historicky doložitelném smyslu, nejde jen o přítomnost, ale především budoucnost: budoucnost bez vzpomínky a piety, budoucnost bez poučení, budoucnost bez Izraele. A ovšem: budoucnost bez společnosti, která je ještě s to skutečný holokaust připomínat: společnosti demokratické.