Nastal čas polévkových barů, takzvaných „polévkáren“
Jestli často pobýváte v Praze, asi dobře víte, co jsou to polévkové bary. Především v oblasti Karlína jich je několik. Tato móda k nám přišla zhruba před pěti lety ze zahraničí. Polévkové bary, nebo chcete-li polévkárny, se nově objevují i v dalších městech – ve Valašském Meziříčí, Plzni, Brně nebo Olomouci.
Olomoucká polévkárna oslavila rok od otevření, proto nabízí i speciální malinové mascarpone. Také v ní pečou vlastní kváskový chleba. Na ten jsou dokonce velmi pyšní. Pečou dva až čtyři bochníky denně, podle toho, jaký je zrovna zájem. Kolem sporáku, na kterém se vaří polévky, obíhá Petr Hájek. Nabízí například bílou polévku s koprem, rajčatovou se smetanou, a česnekový krém s krutony. Podnik přes oběd vydá zhruba 60 polévek.
První polévkárna
Připravovat ho začal asi před rokem a půl, tedy v době, kdy už v Praze byly tyto podniky značně populární. Hybatelem byla jeho maminka, která o něčem takovém mluvila už zhruba před patnácti lety. Monika Besedová tehdy pracovala v gastro společnosti, která vybavovala hotely a restaurace zařízením. Díky přístupu k odborné literatuře se dočetla o první polévkárně, která se zhruba před 15 lety objevila v Londýně.
Polévka k obědu
Koncept polévkových barů ji zaujal, protože si sama myslí, že se najde řada lidí, kteří ocení lehký oběd – ať jsou to lidé z kanceláří nebo třeba studenti. Pro některé je samozřejmě limitujícím faktorem cena porce, která se pohybuje kolem 55 Kč. Jde ale o hutnou polévku z čerstvých surovin, objem porce je 0,4 l, takže jde o plnohodnotné jídlo.
Inspirace z Prahy
Než svůj podnik v Olomouci otevřeli, byli se jeho majitelé podívat i na pražskou konkurenci. Příliš je nenadchla. Jediná pražská polévkárna, která se olomouckým majitelům polévkového baru líbila, patří paní Mančo. Jde o přezdívku gruzínského dámy Mananu Toidze.
Gruzínské polévky
Paní Mančo se do Čech přistěhovala zhruba před osmi lety z Tbilisi a stála u zrodu vůbec první tuzemské polévkárny. Po necelých třech letech se jí ale podařilo vyřídit si všechna potřebná povolení a tak si mohla zařídit svou vlastní polévkárnu.
Na plotně připravuje i guláš, proti tomu tradičnímu českému je plný zeleniny. A polévky? Ty vaří s velkým gruzínským srdcem a s láskou. Denně se tam na oběd zastaví zhruba 200 lidí.
