Nikdy jsem svůj úraz nepovažoval za tragédii, říká paralympionik Zdeněk Šafránek
Když bylo Zdeňku Šafránkovi 21 let, spadla na něj při práci v opravárenské dílně tři a půl tuny vážící plošina s osobními auty a přerazila mu páteř. Od té doby je na invalidním vozíku. Svůj úraz ale nikdy za tragédii nepovažoval. Hned po skončení rehabilitace začal hrát parahokej a i přes počáteční potíže se z něj nakonec stal reprezentant, který se zúčastnil tří paralympiád a několika světových mistrovství.
Když se Zdeněk Šafránek po operaci poprvé probudil, přišel za ním doktor a řekl mu, že už nikdy nebude nechodit. A jestli si o tom nechce promluvit s psychologem. „A já jsem mu na to řekl, jestli si on potřebuje s někým promluvit, ať si ho zavolá, ale já že to nepotřebuju. A už jsem koukal po sestřičkách,“ říká s úsměvem. Od jeho úrazu uplynulo už dvacet dva let. „Za celou tu dobu jsem nikdy nebyl špatný z toho, že se mi něco takového stalo.“
V době, kdy se ocitl na vozíku, vůbec netušil, že existují nějaké parasporty. „Když jsem se vrátil z rehabilitačního ústavu, ozval se mi Michal Najbrt z Kolína, že je tam parahokejový tým a jestli si to nechci vyzkoušet. Pro parahokejisty je nejdůležitější udržet rovnováhu. Kdokoli na to sedne, tak nejdřív pořád padá. No a já se na tu sledge posadil a zvládnul jsem dvakrát objet stadion,“ vzpomíná Zdeněk Šafránek.
Velice brzy se pak dostal do české parahokejové reprezentace. „Tam jsem zažil tři paralympiády, několik mistrovství světa i Evropy a různé turnaje. Všechny ty zážitky byly skvělé a já jsem za to strašně moc vděčný,“ dodává paralympionik.
Box se mi zdál nehumánní
Zkusil ale i jiné sporty. Nejdřív silniční a potom horskou paracyklistiku. Se speciálně upraveným vozíkem dokázal vyjet dokonce i na Sněžku. A coby paracyklista má také zápis v České knize rekordů, když se mu podařilo v určitém časovém úseku vyjet na Zlaté návrší.
A pak si vyzkoušel i box. „U nás v Poděbradech má Daniel Vencl boxerský klub, tak jsem ho oslovil, že bych si to rád zkusil. A on se pro to hned nadchnul. Já to bral jen jako skvělou fyzickou přípravu, ale on pak začal přemýšlet nad zápasem. A to jsem řekl, že do toho nejdu, že mi to přijde nehumánní, aby do sebe dva lidi na vozíku tloukli,“ vypráví Zdeněk Šafránek. Ale nakonec na zápas došlo. I na další Zdeňkovo vítězství.
I přes jeho obrovskou houževnatost a touhu žít naplno, ho dlouhých devět let sužovaly vážné zdravotní problémy. Prosezeniny a proleženiny, odborně zvané dekubity. „Vždycky se něco vyskytlo, čekalo se na operaci, pak se to zoperovalo. Dvakrát došlo i na reoperaci, protože se to hned po zákroku znovu otevřelo. Ale především se to neustále vracelo a nikdo nevěděl proč. A ten pocit bezmoci mě poprvé přivedl na černé myšlenky,“ přiznává paralympionik.
Teprve poslední operace přinesla úlevu a kýžený výsledek. A umožnila Zdeňku Šafránkovi zúčastnit se v roce 2019 mistrovství světa, které se konalo u nás v Ostravě. „První zápas jsme hráli proti Japonsku, hala byla narvaná k prasknutí. A mně se povedlo dát úplně první zahajovací gól. Bylo to něco neskutečného. Cítil jsem obrovskou euforii a také velkou vděčnost. Strašně moc jsem si to mistrovství tenkrát užil.“
Co je pro člověka na vozíku skutečnou bariérou a jaké motto vyznává Zdeněk Šafránek celý svůj život, se dozvíte při poslechu celého pořadu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
