Osobní půsty zvýrazňují zbožnost věřících

Judaismus si nelibuje v askezi, ale půsty k němu patří. Zcela zvláštní místo přitom mezi nimi zaujímají osobní půsty v části roku zvané „osm týdnů“. Podle židovského lunárního kalendáře se jedná o postní dny ve čtvrtek, případně v pondělí během doby, kdy šabatové předčítání z Tóry pokračuje textem od Druhé knihy Mojžíšovy. Podle občanského kalendáře jsme letos právě uprostřed tohoto období.

Stanovená osmitýdenní četba začíná popisem trýzně Židů v egyptském otroctví, ale postupně líčí i jejich vysvobození, přijetí Božího zákona a končí předpisy pro vybudování svatostánku. Smysl je jasný: Až když se svoboda fyzická propojí s osvobozením ducha, je člověk skutečně svobodný a smutek, tedy i půsty, mohou ustoupit do pozadí. 

V hebrejštině se oněch zvláštních osm týdnů provázených postními dny pojí s označením šovavim. Toto slovo jako akronym odkazuje ve zkratce k názvům dotčených oddílů Tóry, ale pozoruhodně má i vlastní obsah. Biblický prorok Jeremiáš právě jím vyzývá k nápravě ty, kdo se vydali špatnou cestou, a tak výraz šovavim o to naléhavěji vybízí k dobrovolnému kajícnému odříkání.  Někteří Židé jdou ovšem ve svém sebezpytování ještě dál, když se v období „osmi týdnů“ uzavřou o každém šabatu do naprosté mlčenlivosti. Jedinou výjimkou jsou modlitby a slova Tóry.

Zdržení se jídla a vody během uvedeného období není jediným osobním půstem, který je spjat s židovským lunárním kalendářem.  Kajícný Jom Kipur katan neboli Malý den smíření ustavil podle tradice v 16. století v Safedu ve Svaté zemi kabalista Moše Cordovero vždy na den předcházející dalšímu měsíci židovského roku. Souběžná obnova plnosti Měsíce na obloze je od té doby symbolickým znamením, aby zbožní přivítali příští dny očištěni půstem.

Osobní půsty však v judaismu neméně přináší životní cyklus. V tradičních židovských společenstvích je tak zvykem, že se děti postí ve výroční den úmrtí rodičů, ale půst zachovávají i ženich s nevěstou během svatebního dne až do konce obřadu. Novomanželé tak na začátku nové životní cesty dávají najevo svou pokoru.

Důvodů k osobním půstům může být ovšem ještě víc – a tak jsou také v židovské tradici doloženy: někoho k nim přiměje lítost nad svým špatným jednáním, jiného pobízí odhodlání více se obrátit k vlastní duchovnosti a ještě dalšího třeba vede vědomí nadcházející těžké životní zkoušky.

Pro tyto osobní i všechny další půsty přitom platí, co praví Talmud: „Nikoliv pytel (místo šatu) a půst přinášejí odpuštění našich hříchů, nýbrž pokání a dobré skutky.“